Month: July 2023

…. my máme přání jediný, štěstí, zdraví, štěstí zdraví, hlavně to zdraví.

Předpokládám, že každý Čech pozná, že to je začátek písně Narozeninová od Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka. Každý Čech si taky nejspíš vybaví melodii, protože ji někdy někomu zpíval …

… ale zná ji opravdu “každý” nebo se “to jen říká”? Ono “se říká” leccos, často fráze “aby řeč nestála” … ale někdy je lepší neříkat vůbec nic …

Dneska vzpomínám na maminu, která mi před deseti lety k narozeninám zemřela. Chybí mi, mám v sobě pocit čehosi neuzavřeného. My jsme s rodinou bydleli dost dlouho v zahraničí (svobodně, ne jako emigranti), ona v Čechách, při mých občasných návštěvách jsem si nevšimla, že stárne nebo se ona tvářila jako že je v pohodě. Vrátila jsem se až na poslední rok jejího života a nějak nevěděla, jak konverzovat. Dřív většinou povídala ona, já spíš naslouchala …

Teď už si nepopovídáme, ale vybavuji si, co kdy říkala. Navíc si ve svých 68 mi lépe spojuji její zkušenosti a z nich vyplývající rady s dobou, kdy je udělovala. Dnes mi dávají smysl.

Mami promiň a díky.

… a lidi blbnou … si myslím já.

Internet je úžasným zdrojem informací a kdo umí číst, má chuť se učit a občas přemýšlet, má celé dny co dělat. Jen nesmí podlehnout přesvědčení, že všechno, co se na internetu dočte, je pravda. Resp. že je informace pravdivá i “dnes”. Vyhledávače – já se ptám nejčastěji strýce Googla – prohledávají taky archivy.

Je úžasné, jakou rychlostí se dnes dostaneme k informacím, ale dokážeme je stejně rychle i zpracovat? O tom mám své pochybnosti a to nejen proto, že jsem důchodkyně a už mi to nemyslí tak rychle jako zamlada.

Každý máme i jiné zkušenosti a mnohé jsou (nebo mohou být, ať neurazím všechny najednou ;-)) pro lidi s jinými zkušenostmi nepochopitelné. Myslím s jinými vlastními zkušenostmi. Ten, kdo má/měl/bude mít možnost cestovat po celém světě od dětství (většinou s rodiči) nebo aspoň od mládí (v rámci různých studijních výměn nebo na vlastní pěst) těžko chápe, že byla doba, kdy byl celý Východ od Západu oddělen ostnatými dráty a svobodné neorganizované cestování bylo přinejmenším složité.

Netvrdím, že v “dnešní době” může cestovat každý, doprava i ubytování něco stojí. Musíte mít dobré zaměstnání nebo bohaté sponzory 😉 Jen už víc než dřív záleží na prioritách každého z nás. Na hranicích mezi Českou republikou a Rakouskem či Něměckem už nejsou ostnaté dráty. Lidi už nemusí emigrovat a vystavovat sebe a své bližní sledování StB a svoje děti nemožnosti studovat, aby se přesvědčili, že “všude je chleba o dvou kůrkách”.

Teď už nám zbývá jen schopnost komunikovat, abychom společně zpomalili globální oteplování.

… a to platí pro všechny lidi na naší planetě Zemi. Anglický název je the Earth, německy die Erdboden, francouzsky la Terre, finsky Maapallo … a mohla bych pokračovat kopírováním výsledků z aplikace Google Translate, kterou jsem si zvykla pro překládání používat. Nejsem profesionální překladatel, ale baví mě jazykové hříčky. Ani já nevěděla, kolik významů může mít například anglické sloveso “call” než padla Železná opona. Pak jsme i my z Východu měli možnost cestovat a pracovat na Západě. Tím se zvýšila i motivace ke studiu západních jazyků. V totalitním Československu jsme měli povinnou ruštinu, bohužel si z ní moc nepamatuju, byl to jazyk národa, který nás v srpnu 1968 okupoval.

Ale abych se vrátila k tomu volání … když jsme se přestěhovali do Anglie, jezdívali jsme do Londýna většinou vlakem. I v Anglii hlásí, na kterou kolej přijede vlak a kam pokračuje dál. Tehdy jsem poprvé slyšela “the train is calling at …” a jako Češka s oblibou v pohádkách, jsem si představila mašinku Zdeňka Millera, jak jede anglickou krajinou a před nádražím volá “haló, už jedu”.

Pohádky mám ráda pořád. Je mi příjemné vědět, že aspoň něco končí dobře. Jen jsem se musela smířit s tím, že se na ně koukám většinou sama. Ne, že bych neměla děti a vnoučata, ale bydlí tak daleko, že se za mnou dostanou na pár dnů jednou za pár měsíců.

Stýská se mi po nich? Jistě, ale nemůžu mít svým dětem za zlé, že jsme se do Čech nevrátili po původně plánovaném roce a půl. V zahraničí jsme nakonec žili 20 let. To je doba, která se spíše podobá emigraci než přechodnému pobytu. Jsem ráda, že jsme součástí Západu a kolem hranic není ostnatý drát.

… or how to call days or weeks since the last time everything was “normal”. Well, “normal”, what it is? “Normal” for me does not necessarily mean “normal” for others, including close relatives … and what am I actually talking about? Family status? Working? Being on holiday? Helping someone? Health problems of someone else? Mine health problems?

The last is now true for me.

Since my last post I pushed myself to help a family member while moving, but my body started to complain. Quietly at first – I think it knew before I set up on the trip, then louder … eventually I ended up in the hospital.

I feel lucky, that I was able to drive myself to my doctor, then to the hospital. I feel lucky I have a good doctor, that sometimes does not listen to my “I’m OK” – I was booked for a check-up for driving licence. I feel lucky my dog was staying in a place I trust, although it is a bit further away. I feel lucky to be in good terms with my extended family – they live closer than my kids and were able to support me “here and now”.

I’m glad my kids supported me online, but I wouldn’t ask them to move closer because of me. We moved them abroad when they were just kids, of course they grew up, studied and matured abroad when we didn’t return after planned one year and a half. They also have a good knowledge of English I didn’t dream of at their current age. I grew up in the Eastern Bloc 🙁

So now I start a new stage of my life, getting used to everyday medicine. Still feeling lucky, because I have two choices in the morning – get up or not. This may not sound funny for you, but in the context of my life it is 😉