Month: June 2024

aneb CO STRÝČEK GOOGLE NEVÍ

V dnešní době (dnes = 27.6.2024) je častým zdrojem informací internet, ale je to rozumné?

I já jsem propadla kouzlu internetu. Když mi před více než dvaceti lety doktoři sdělili diagnózu “Non-Hodkin’s lymphoma B-cell”, hledala jsem odpovědi na mé otázky právě na internetu. V angličtině, informací v češtině tam bylo velice málo, navíc jsme v té době bydleli v Anglii, kde mě nakonec i (vy)léčili.

Tehdy (červenec 2003) jsem si četla i reakce pod články o navrhované léčbě -chemoterapii. Lidé popisovali jejich reakce na sdělení doktorů i na léčbu. Já si ze škály od “nebyl/a jsem si schopen/na zavázat tkaničku” po “šel/šla jsem rovnou do práce” vybrala to druhé, tedy že i po chemoterapiích zvládnu pracovat. Pravda to byla jen zčásti. Reakce mého těla a myšlenky, které se honily mou hlavou, neodpovídaly ničemu, co jsem si na internetu přečetla. Pochopitelně. Každý jsme jiný, rakoviny jsou různého typu, i stádií jednotlivých typů je mnoho. V závislosti na typu a stádiu rakoviny je navrhován i “koktejl” léčebných látek. Dnes (červen 2024) by byl možná jiný než tehdy.

Pokrok v medicině možná není tak rychlý jako pokrok v IT, pro většinu občanů je však stejně nepochopitelný … tudíž stejně snadno zneužitelný populisty po celém světě. Tím spíš, že se čím dál častěji uzavíráme do “svých” bublin na sociálních sítích, kde s “námi” většina souhlasí, místo abychom využili volný čas k setkávání s živými lidmi ve svém okolí, kde možná někteří ani nevědí, co to “sociální síť” je … nebo nemají počítač.

Jistě, mnohdy musíme překonat sami sebe, chceme-li oslovit souseda/ku, sousedství JE umění, ale stojí to za to. Strýček Google může odhadnout, kde kdo z nás byl, co nás zajímá … a podle toho nám nabízet reklamy … ale neví, proč nás co zajímá ani jak jsme se vyrovnávali se situacemi, o kterých z různých důvodů nemluvíme ani s nejbližšími. Někdy proto, že je nějaké téma “tabu”, občas se stydíme, ale mnohdy ani nemluvíme stejným jazykem. To bývalo běžné v Sudetech před 2. světovou válkou, je to běžné i dnes, když zas mají mladí možnost cestovat.

Jako ranní rozjezd jsem si pustila rozhovor Čestmíra Strakatého s Jindřichem Šídlem.

Pokud vás z nějakých důvodů zajímá, co zajímá mě, máte dost času a ten rozhovor jste si poslechli, mohli bychom spolu diskutovat o obsahu …

… ale skutečně bychom mohli diskutovat?

Pochybuji. Vždyť se s velkou většinou lidí, kteří si některé mé úvahy přečtou, ani osobně neznám. Nevím ani, kde žijí, kolik jim je let, jakou mají profesi … každý občan naštěstí nemá svou stránku na Wikipedii, kde bychom se tyto základní informace dozvěděli.

Tím snazší pak je si “pocestné”, které neznáme, představit jako někoho, kdo s “pocestným” sdílí jednu charakteristiku, třeba má auto. Jste-li na kole, budete nadávat na netrpělivé řidiče/ky, jste-li řidič/ka, budete nadávat na cyklisty, zvlášť na ty, kteří jezdí prostředkem silniček, na kterých ani dva míjející se cyklisté nemohou dodržet vzdálenost 1,5 metru.

Proto prosím: ptejme se, komunikujme i mimo sociální sítě a bubliny. Je skvělé, když vím, že je někdo na internetu stejného názoru, ale žijeme v komunitách a měli bychom se snažit vycházet i se sousedy … nebo ne?

Nemám ráda rčení “je/byla jiná doba”, přestože je pravdivé.

“Dobu” totiž vždycky vnímáme na základě své osobní situace – věku, dosavadním vzdělání a zkušenostech, mateřském jazyce, rodinných a přátelských vazbách, závislosti na druhých, případně závislosti jiných na nás … takže je logické, že se na mnohém jako lidstvo neshodneme. Tím smutnější ale je, že se často ani nebavíme. Myslím tváří v tvář. Papír totiž snese všechno, i to, co by si lidé do očí neřekli.

V dobách před-internetových se psalo na papír. Předpokládám, že i tehdy někomu něco ujelo a mohl se druhého nechtěně dotknout. Napsat odpověď na papír ale vyžadovalo energii a přemýšlení, čas zabralo i odeslání dopisu, takže než se dopis objevil adresátovi ve schránce, odesílatel už možná sám nevěděl, co napsal a jestli něco nemohlo adresáta naštvat.

Aneb jak praví citát z Velké předscény Wericha s Horníčkem “… tenkrát, když jeden král poslal k druhýmu králi posla, aby mu vyřídil, že je vůl, to trvalo … dneska to máte e e e e … to ví dřív, než to řeknou … ale pravda je, že dneska nejsou tak hákliví”. Ono “dneska” bylo před rokem 1958, kdy vznikla nahrávka, kterou volně cituji. Dostala jsem se k ní mnohem později. Tehdy – tedy v roce 1958 – mi byly tři roky.

Vím, v čase se vracet nedá nebo jen ve fantaziích typu Alice Through the Looking Glass nebo Doctor Who. Bylo by ale skvělé, kdybychom se mohli vrátit k “pomalejší” komunikaci, při které bychom si lépe rozmýšleli, co z pusy vypustit a co raději nechat “dozrát”. Nemuseli bychom zažívat situace, kdy se vlastní ucho diví, co vlastní huba povídá” (taky Werich). Vystřelený šíp a vyřčené slovo se nevrací.

Děkuji za pozornost 😉

… i když vlastně nepíšu nic nového, možná jen řečí, kterou všichni neumí.