Život

“Jako tedy doživotní majitel jednoho života musím říct, … to je zajímavé, že jediná věc, kterou máte doživotně, je život. To mě nenapadlo. … Jako doživotní majitel jednoho života musím říct, že o životě se málo píše …” Jan Werich, Velká předscéna

Na život se dá pohlížet z mnoha různých perspektiv. Většinou v závislosti na věku a na tom, co jsme sami (ne)prožili a co jsme se (ne)naučili, případně od koho.

S odstupem času – v mých 65 letech – snadno hodnotím můj dosavadní život. Je snadné být „generálem po bitvě“. Už vím, co se stalo a jak to dopadlo, tudíž můžu uvažovat o tom, jestli jsem se mohla na nějakých životních křižovatkách rozhodnout jinak. Svůj dosavadní život ale už změnit nemůžu. Opět jsem svým „generálem před bitvou“ a rozhoduji se na základě svého věku, svých životních zkušeností a neznámé budoucnosti.

Životní zkušenosti jsou nepřenositelné. Každý žijící se někomu a do nějaké doby narodil, v jiné době prožíval pubertu, osamostatnil se, pracoval … prožíval krizi středního věku … zestárl.

Já, narozená v totalitním Československu, měla to štěstí, že jsem zažila pád Berlínské zdi, smůlu, že k tomu došlo až když jsem byla dospělá a měla malé děti a nemohla jsem cestovat svobodně jako člověk bez závazků. Pár let jsem žila v Německu, o něco déle v Anglii, některá období svého života jsem si užívala více, jiná méně, přežila jsem rakovinu lymfomu … někdy jsem se rozhodovala svobodně, jindy, zvláště v případě rakoviny, jsem musela počkat na výsledek léčby. Teprve pak jsem postupně hledala léčbou minimalizovanou energii. Po půlroční chemoterapii jsem se ve svých čtyřiceti osmi letech cítila na osmdesát.

Střih do současnosti “s covidem” … stále žiju. Svůj domov si vytvářím v bývalém kravíně ve Skalce u Nové Bystřice. V části kravína chci mít mezinárodní knihovnu, kde by si o životě mohli povídat členové různých bublin a v osobním setkání zjistit, že “ten druhý” není takový blb, jakým se z pohledu zvenčí zdá být. Každý má nějaký příběh, kterým by mohl přispět k porozumění mezi lidmi. Bohužel se lidi navzájem většinou neslyší …

Proto je důležitá komunikace. Musíme se ptát, hledat důkazy ke svým tvrzením, spolupracovat. Proto musíme být opatrní a vyhýbat se stereotypům, když přemýšlíme o “těch druhých”. Je pravděpodobné, že jejich život se ubíral jinými cestami, zastavil se na jiných křižovatkách a v jinou dobu. Na cestě se tak setkali s jinými lidmi, případně stejnými, ale v jiné životní etapě.

Máte-li necelé dvě hodiny, využijte je poslechem této přednášky.