Mír v kořeni slova smíření naznačuje, že se smířením snažíme dosáhnout míru, jednoty, souladu … píše se na internetu. Toto slovo prý zahrnuje proces, který odstraňuje překážky zabraňující nastolení míru, ne jen výsledek, který se dosáhne jejich odstraněním. Pokud nelze odstranit překážky, je nutné se smířit sám se sebou … si myslím já.
Tak jsem se smířila … s tím, že jsem nebyla schopná “vydejchat” dlouhodobé manželství “online”. Místo vyvolání včasné výměny názorů, či dokonce hádky, při které bychom si s manželem vysvětlili, co je a není možné, jsem jen předpokládala, že odloučení je dočasné. Manželství jsem uzavírala s dovětkem “dokud nás smrt nerozdělí”.
Nemám už potřebu popisovat, jak k tomu vlastně došlo. V průběhu posledních téměř 18ti let jsem si ověřila, že nikdo nemá moje životní zkušenosti, takže i když vyslechnu názory a rady jiných, nemůžu se podle nich řídit. Já jsem já. Formovalo mě moje dětství a mládí, školy a lidé, se kterými jsem se potkávala, prostředí, ve kterém jsem žila. V dobrém i špatném.
Se svým svědomím jsem se vyrovnala při pouti smíření do bývalé Romavy.
Romava je jednou z několika obcí v česko-rakouském pohraničí, které byly v 50.letech minulého století srovnány se zemí. Původní obyvatelstvo bylo po 2.světové válce vyhnáno (či vysídleno, na podstatě název nic nezmění), pohraničí se stalo součástí pásma, které nás pak dlouhá léta dělilo od svobodného světa. Železná opona už na hranicích není, ale šrámy na duši zůstávají. Proto jsem ráda, že se historie připomíná a snažíme se s ní vyrovnat. Organizátorům Poutě smíření děkuji.