Nemám ráda rčení “je/byla jiná doba”, přestože je pravdivé.
“Dobu” totiž vždycky vnímáme na základě své osobní situace – věku, dosavadním vzdělání a zkušenostech, mateřském jazyce, rodinných a přátelských vazbách, závislosti na druhých, případně závislosti jiných na nás … takže je logické, že se na mnohém jako lidstvo neshodneme. Tím smutnější ale je, že se často ani nebavíme. Myslím tváří v tvář. Papír totiž snese všechno, i to, co by si lidé do očí neřekli.
V dobách před-internetových se psalo na papír. Předpokládám, že i tehdy někomu něco ujelo a mohl se druhého nechtěně dotknout. Napsat odpověď na papír ale vyžadovalo energii a přemýšlení, čas zabralo i odeslání dopisu, takže než se dopis objevil adresátovi ve schránce, odesílatel už možná sám nevěděl, co napsal a jestli něco nemohlo adresáta naštvat.
Aneb jak praví citát z Velké předscény Wericha s Horníčkem “… tenkrát, když jeden král poslal k druhýmu králi posla, aby mu vyřídil, že je vůl, to trvalo … dneska to máte e e e e … to ví dřív, než to řeknou … ale pravda je, že dneska nejsou tak hákliví”. Ono “dneska” bylo před rokem 1958, kdy vznikla nahrávka, kterou volně cituji. Dostala jsem se k ní mnohem později. Tehdy – tedy v roce 1958 – mi byly tři roky.
Vím, v čase se vracet nedá nebo jen ve fantaziích typu Alice Through the Looking Glass nebo Doctor Who. Bylo by ale skvělé, kdybychom se mohli vrátit k “pomalejší” komunikaci, při které bychom si lépe rozmýšleli, co z pusy vypustit a co raději nechat “dozrát”. Nemuseli bychom zažívat situace, kdy se vlastní ucho diví, co vlastní huba povídá” (taky Werich). Vystřelený šíp a vyřčené slovo se nevrací.
Děkuji za pozornost 😉
… i když vlastně nepíšu nic nového, možná jen řečí, kterou všichni neumí.