Author: admin

aneb CO STRÝČEK GOOGLE NEVÍ

V dnešní době (dnes = 27.6.2024) je častým zdrojem informací internet, ale je to rozumné?

I já jsem propadla kouzlu internetu. Když mi před více než dvaceti lety doktoři sdělili diagnózu “Non-Hodkin’s lymphoma B-cell”, hledala jsem odpovědi na mé otázky právě na internetu. V angličtině, informací v češtině tam bylo velice málo, navíc jsme v té době bydleli v Anglii, kde mě nakonec i (vy)léčili.

Tehdy (červenec 2003) jsem si četla i reakce pod články o navrhované léčbě -chemoterapii. Lidé popisovali jejich reakce na sdělení doktorů i na léčbu. Já si ze škály od “nebyl/a jsem si schopen/na zavázat tkaničku” po “šel/šla jsem rovnou do práce” vybrala to druhé, tedy že i po chemoterapiích zvládnu pracovat. Pravda to byla jen zčásti. Reakce mého těla a myšlenky, které se honily mou hlavou, neodpovídaly ničemu, co jsem si na internetu přečetla. Pochopitelně. Každý jsme jiný, rakoviny jsou různého typu, i stádií jednotlivých typů je mnoho. V závislosti na typu a stádiu rakoviny je navrhován i “koktejl” léčebných látek. Dnes (červen 2024) by byl možná jiný než tehdy.

Pokrok v medicině možná není tak rychlý jako pokrok v IT, pro většinu občanů je však stejně nepochopitelný … tudíž stejně snadno zneužitelný populisty po celém světě. Tím spíš, že se čím dál častěji uzavíráme do “svých” bublin na sociálních sítích, kde s “námi” většina souhlasí, místo abychom využili volný čas k setkávání s živými lidmi ve svém okolí, kde možná někteří ani nevědí, co to “sociální síť” je … nebo nemají počítač.

Jistě, mnohdy musíme překonat sami sebe, chceme-li oslovit souseda/ku, sousedství JE umění, ale stojí to za to. Strýček Google může odhadnout, kde kdo z nás byl, co nás zajímá … a podle toho nám nabízet reklamy … ale neví, proč nás co zajímá ani jak jsme se vyrovnávali se situacemi, o kterých z různých důvodů nemluvíme ani s nejbližšími. Někdy proto, že je nějaké téma “tabu”, občas se stydíme, ale mnohdy ani nemluvíme stejným jazykem. To bývalo běžné v Sudetech před 2. světovou válkou, je to běžné i dnes, když zas mají mladí možnost cestovat.

Jako ranní rozjezd jsem si pustila rozhovor Čestmíra Strakatého s Jindřichem Šídlem.

Pokud vás z nějakých důvodů zajímá, co zajímá mě, máte dost času a ten rozhovor jste si poslechli, mohli bychom spolu diskutovat o obsahu …

… ale skutečně bychom mohli diskutovat?

Pochybuji. Vždyť se s velkou většinou lidí, kteří si některé mé úvahy přečtou, ani osobně neznám. Nevím ani, kde žijí, kolik jim je let, jakou mají profesi … každý občan naštěstí nemá svou stránku na Wikipedii, kde bychom se tyto základní informace dozvěděli.

Tím snazší pak je si “pocestné”, které neznáme, představit jako někoho, kdo s “pocestným” sdílí jednu charakteristiku, třeba má auto. Jste-li na kole, budete nadávat na netrpělivé řidiče/ky, jste-li řidič/ka, budete nadávat na cyklisty, zvlášť na ty, kteří jezdí prostředkem silniček, na kterých ani dva míjející se cyklisté nemohou dodržet vzdálenost 1,5 metru.

Proto prosím: ptejme se, komunikujme i mimo sociální sítě a bubliny. Je skvělé, když vím, že je někdo na internetu stejného názoru, ale žijeme v komunitách a měli bychom se snažit vycházet i se sousedy … nebo ne?

Nemám ráda rčení “je/byla jiná doba”, přestože je pravdivé.

“Dobu” totiž vždycky vnímáme na základě své osobní situace – věku, dosavadním vzdělání a zkušenostech, mateřském jazyce, rodinných a přátelských vazbách, závislosti na druhých, případně závislosti jiných na nás … takže je logické, že se na mnohém jako lidstvo neshodneme. Tím smutnější ale je, že se často ani nebavíme. Myslím tváří v tvář. Papír totiž snese všechno, i to, co by si lidé do očí neřekli.

V dobách před-internetových se psalo na papír. Předpokládám, že i tehdy někomu něco ujelo a mohl se druhého nechtěně dotknout. Napsat odpověď na papír ale vyžadovalo energii a přemýšlení, čas zabralo i odeslání dopisu, takže než se dopis objevil adresátovi ve schránce, odesílatel už možná sám nevěděl, co napsal a jestli něco nemohlo adresáta naštvat.

Aneb jak praví citát z Velké předscény Wericha s Horníčkem “… tenkrát, když jeden král poslal k druhýmu králi posla, aby mu vyřídil, že je vůl, to trvalo … dneska to máte e e e e … to ví dřív, než to řeknou … ale pravda je, že dneska nejsou tak hákliví”. Ono “dneska” bylo před rokem 1958, kdy vznikla nahrávka, kterou volně cituji. Dostala jsem se k ní mnohem později. Tehdy – tedy v roce 1958 – mi byly tři roky.

Vím, v čase se vracet nedá nebo jen ve fantaziích typu Alice Through the Looking Glass nebo Doctor Who. Bylo by ale skvělé, kdybychom se mohli vrátit k “pomalejší” komunikaci, při které bychom si lépe rozmýšleli, co z pusy vypustit a co raději nechat “dozrát”. Nemuseli bychom zažívat situace, kdy se vlastní ucho diví, co vlastní huba povídá” (taky Werich). Vystřelený šíp a vyřčené slovo se nevrací.

Děkuji za pozornost 😉

… i když vlastně nepíšu nic nového, možná jen řečí, kterou všichni neumí.

Na internetu je možností ke vzdělávání mnohem víc.

Mezi mé oblíbené zdroje patří i neurazitelny.cz, případně totéž na herohero.co. Kromě toho, že se mi líbí název – a já se opravdu tak snadno neurážím – a optimistické heslo “svět je rozbitej, ale možná to půjde opravit”, jsem zastáncem celoživotního vzdělávání. Při sledování přednášek a stolů pro tři se vždycky dozvím něco nového, zajímavého.

Vřele doporučuji.

Jste-li přemýšliví, zeptáte se “koho mám znát? dějiny nebo ty pány?”.

Odpověď zní “obojí”, ale dál už to rozvádět nebudu, podcast Přepište dějiny je dostupný na YouTube nebo Gazetisto a ti, které téma zajímá … a mají počítač, internet, čas … si ho najdou.

scientific approach to life: don’t fear doubt, welcome it … vědecký přístup k životu: nebojte se pochybnosti, vítejte ji …

Říká se, že jedině smrt je spravedlivá.

Ať se říká cokoliv, jednou zemřeme všichni. Liší se naše představy, které o ní máme … v závislosti na věku, máme-li se smrtí nebo s umíráním osobní zkušenost i jak se o ní ve společnosti hovoří, jestli vůbec.

Myslím, že by se o smrti hovořit mělo. Budoucí pozůstalí by měli mít možnost se s umíráním/smrtí blízkého člověka vyrovnat dřív než na pohřbu. Tam už je pozdě.

Říká se také “o mrtvých jen dobře”.

Inu, i to je občas problematické. Nikdo nejsme jen dobrý nebo špatný, ale jsem přesvědčená, že nás naši blízcí mají/měli rádi. Já se ke svým rodičům nedostala včas. Bydleli jsme dlouhodobě v zahraničí. Mrzí mě to, ale běh života nezměním. Snad mi odpustili. Stejně jsou pořád se mnou, nosím si je ve svém srdci s celou rodinou i přáteli, které mám/jsem měla ráda.

Kdo lže, ten krade a pak visí. Kdo lže, ten vždycky ublíží si.

Strýček Google našel tento citát v úryvku z knihy Manon Lescaut od Vítězslava Nezvala. Mně nezbývá než souhlasit. Citát jsem znala, zdroj ne. Vítězslav Nezval zemřel, když mi byly tři roky … podle Wikipedie. Tedy ve Wikipedii jsem zjistila, kdy VN zemřel a z letopočtu zjistila, kolik mi bylo.

Se lží je teď tak trochu problém. Lidé podezírají jiné lidi ze lži, aniž by se navzájem znali, případně aniž by si dopřáli čas k rozhovoru, ve kterém by si objasnili, co ten druhý svým vyjádřením myslel. Pak se snadno stane, že si nerozumí. Stručně to je vyjádřeno citátem:

Překládat ho nebudu, na to se hodí umělá inteligence a nějaký oblíbený překladač bude mít každý, kdo používá počítač a občas něco píše. Při psaní se hodí i oprava gramatiky, protože ne každého bavila ve škole čeština, nemluvě o cizincích, pro které je čeština druhým jazykem.

Ale zpět ke lži. Žijeme v době internetových obchodů. Každý z nich se musí nějak chránit, takže před objednávkou musí každý kupující odsouhlasit, že si “přečetl a pochopil” obchodní podmínky obchodu.

No, nevím. Znáte někoho, kdo si opravdu při každém nákupu podmínky přečte? A pokud si je přečte, kdo je opravdu pochopí? (prosím neodpovídat, mé otázky jsou pouze řečnické). Bez ohledu na to, že jsou obchodní podmínky většinou psány právníkem nebo minimálně člověkem s právnickým vzděláním, jsou většinou i dlouhé, nestandardní a nepochopitelné.

Samozřejmě si i já občas na internetu něco koupím, takže bohužel i já musím občas lhát. Živila jsem se výpočetní technikou … tedy ne, že bych jedla počítače, vydělávala jsem si programováním 😉

Provozuji samomluvu. Už zase.

Už zase sama se sebou mailem sdílím články, které mě na mobilu zaujmou, abych si je mohla znovu otevřít a někdy i přečíst celé. Pak se rozhoduji, co z nich sdílet s přáteli, českými, německými, anglickými i jinými. Pracovala jsem v mezinárodní instituci a bylo to inspirativní.

Články sdílím z různých důvodů radši na počítači. “Zabíjím” tak čas, když je venku “počasí, že by psa nevyhnal”. Teda ne, že bych u počítače vydržela celý den, se psem si zajdu si na procházku i když není slunečno. Taky si dávám hoďku, dvě pracovní terapie, ale den má 24 hodin a jako důchodkyně s vnoučaty daleko ten den musím vyplnit pro mě smysluplnou činností.

Štěstí, co je štěstí? znám z filmu Škola základ života z roku 1938. To se ve střední Evropě schylovalo k válce, později pojmenovaná jako Druhá světová válka a z původně “Velké války” v letech 1914-1918 se stala První světová válka. Teď jen všichni doufáme, že se z válek na Ukrajině a v Gaze nestane třetí světová.

Všichni?

Snad. Jen nemáme Jamese Bonda, Astérixe a Obélixe nebo aspoň kouzelné předměty z pohádky Tři veteráni (celý film je na YouTube, česky), aby strachem vyvolané emoce někdo přesměroval na společný zájem o budoucnost planety Země.

Nepředpokládám, že kdokoliv rozumí složitým mezinárodním strukturám tak, aby mohl vědět, jaká “blbost” může způsobit světovou katastrofu. Přesto si současní “mocní” snaží dokazovat, že mají “patent na rozum” a obyvatelstvo to odnáší. Copak neznají sérii dokumentů Abandoned Engineering o stavbách, kterými se chtěli chlubit dřívější “mocní”?

V české pohádce Šíleně smutná princezna by se našlo řešení. Kvůli blbosti rozpoutaná válka se na konci řeší osobním bojem generálů v ringu plném bahna. Jo, je to naivní představa, že by se něco takového mohlo uskutečnit mimo filmové plátno, ale hezká …

V reálném životě mě dnes potěšil článek v Guardianu o tom, že se generace narozená mezi rokem 1997 a 2012 vrací ke čtení papírových knih a do knihoven. Článek je v angličtině, ale ctrl-c, ctrl-v snad už zná každý a překladač Google taky. Tenhle článek si ale stejně přečte jen ten, kterého dané téma zajímá.

O vzdělávání se většinou mluví v souvislosti se školstvím, kterým každý z nás prochází v předškolním/školním/univerzitním věku. Vzdělávat bychom se ale měli i dál, pokud možno do konce vlastního života. Představa, že po celý život vystačíme s vědomostmi získanými ve škole, je mírně řečeno idealistická. Nehledě na to, že někteří dobu pro vzdělávání “propásli”, protože např. ve druhé světové válce byly české univerzity zavřené. 17.listopad Byl vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva roku 1941 v Londýně při příležitosti druhého výročí tragických událostí v období od 28.října do 17.listopadu 1939 v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava.

Diskuze k projektu o historii Ukrajiny a budoucnosti světa, kterou mi nabídl YouTube, je v angličtině. Doufám však, že případní zájemci o můj blog, umí i anglicky nebo znají aplikaci, která jim diskuzi přeloží. Pořád si myslím, že pro člověka je lepší znát i jiné jazyky než svůj rodný, ale v současném světě považuji za důležitější si porozumět, i když mluvíme jinou řečí.