Author: admin

Stručná odpověď zní: “Proto!”

Jenže někdo by se mohl urazit, že ho odbývám jedním slovem, tak se rozepíšu. Nebojte se, nerozepíšu se moc. Vím, že se v dnešní době nečte … i když jsou výjimky.

Každé pravidlo má výjimky.

Já například nerada radím, ale dnes udělám výjimku a poradím všem … tedy těm, kdo ten blog budou číst, i když rada se týká i těch, kteří si ho nepřečtou …

!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! NASLOUCHEJTE SVÉMU TĚLU !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

To jediné ví, co v dané době a situaci (z)může a co je nad jeho síly. Pochopitelně se všichni snažíme zvládat naše úkoly, ale je nutné pochopit, že něco je nad naše síly.

Já bych třeba ráda zajistila světový mír, abychom se konečně začali v klidu společně zabývat změnami klimatu. Už mám ale vyzkoušeno, že na to sama nestačím. V době, kdy se díky internetu můžeme domlouvat aniž bychom se zvedli ze židle. Místo toho na internetu, téměř v přímém přenosu, sledujeme průběhy válek, které kdesi kdosi rozpoutal. Ve zprávách se pak objevují zničené domy, zabití lidé … proč vlastně?

Na internetu je i spousta zajímavějších informací. I o tom, jak se války vedly v minulosti a co po nich … kromě spousty mrtvých vojáků i civilistů … zůstalo. Na youtube je zdarma dostupný televizní seriál Abandoned Engineering, vybízející k zamyšlení, jaký smysl stavby měly. Ukázat protistraně, že “na to máme”? Zblbnout obyvatelstvo, aby uvěřilo, že vede spravedlivou válku? Vždyť jsme na zeměkouli společně a pokud shoří …

Stále jsem optimista, tedy optimistka, abych zas neurazila někoho, kdo si potrpí na přesnost, vyjádřenou gramatickými detaily. Neurážím se snadno, podporuju i vznik přednášek a rozhovorů na serveru neurazitelny.cz s mottem “SVĚT JE ROZBITEJ, ale možná to půjde opravit …” …

… jen bych si přála, aby lidé začali více diskutovat tváří v tvář, navzájem si naslouchat. S počítačem a sociálními sítěmi je každý sám, i když můžeme mít dojem, že máme tisíce přátel. V opravdovém životě jsou stejně nejdůležitější ti nejbližší.

Děkuji za pozornost a pochopení.

Christmas 2023 are over. On my way home today I’ve seen several “three kings” going around so I think I can be relieved from “happiness” for a couple of months.

I don’t like Christmas. Of course I loved them as a child, but even then the most important part was spending the time with my family in the mountains, in the chalet that belonged to my father’s workplace. We used to go to Giant Mountains in the morning of 25th December, spending the time there by skiing, making our own ski slope. These were the pre-lifts times, you know, so we needed to step up the hill to be able to ski down the hill. And it was fun. I always wished for more snow on the New Year, so we would be snowed in for few more days. It never happened. To these days I don’t know how our mum managed to clean the flat on the 24th, I only know, that it was tidy when we returned.

About 60 years on I don’t like Christmas that much. It is – in my humble opinion – a family holiday, I mean for the families with kids. Just my family – I mean my kids and grand-kids – are across Europe after we used the opportunity to work abroad and travel after the fall of Berlin Wall.

Living in a former cow-house I can only hope that they’ll eventually agree to celebrate Christmas … and everyone’s birthdays … in the summertime, where the probability of sunshine in the centre of Europe is higher than in the wintertime. Thus we could be inspired by Tim Minchin’s White Wine in The Sun, waiting for other family members to come for a chat, dance, billiard, table tennis or some desk games … just spending the precious time together which feels more important at “the closing side” of the life.

Today I decided to close my married life by walking around the castle Červená Lhota where it started. Some fairy tales were filmed there as well, the castle is usually completely surrounded by water, but it looks nice even without it. There were some holes in the dam so it is waiting for the repairs.

“Loss has mass” is one of the themes in Tim Minchin’s Apart Together.

He recommends it used on a bumper sticker, which I may do for the year 2024.

“People”, whoever they are, have the tendency to judge “the others” just by visual signs or one opinion. It is hardly appropriate. Just by looking at a person, you may guess the age, the gender, but that’s about it. We don’t have our CV (Curriculum Vitae) on our foreheads, so we should be cautious when talking about “the others”.

By no means I’m perfect. I’m just sad and disappointed, that even in 21st century there are wars, homes are being destroyed, “people” must fight for their lives, though we should be wiser as we can watch the “based on true stories” films about the past wars and their consequences.

“We” can learn from the mistakes of our predecessors. “We” don’t need to repeat their mistakes over and over again, thinking that “we” will solve the problems better. “We” only have “better” guns than they had in the past centuries.

LOSS HAS MASS!

!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! EVERY LOSS HAS MASS !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Nevím, jestli by se našel někdo, kdo by s citátem “Mýliti se je lidské” nesouhlasil. Citát je připisován Senecovi st., latinsky “Errare humanum est”.

Kdysi, kdesi jsem viděla či slyšela i pokračování “… odpouštět božské”. Doplněk latinsky nehledám. Nepovažuji to za důležité. Pokud existuje čtenář mých filosofických esejí, kterého by to zajímalo, najde si to na internetu sám. Použije k tomu svůj oblíbený internetový vyhledávač, v procesu vyhledávání ho možná zaujme i něco jiného, což na chvíli odvede jeho pozornost a za takovou hoďku, dvě si řekne “co jsem to vlastně hledal(a)?”.

Omyly a zapomínání jsou běžné, pochopitelné a mnohdy potřebné. Není možné mít v hlavě všechno. Mnohému jsme se ve škole učili jen “kvůli známkám”, bez pocitu, že nabyté vědomosti někdy uplatníme v praxi. Pochopitelně jsem už většinu, čemu nás – v době normalizace v bývalém Československu – učili, dávno zapomněla. Jen škoda, že jsme neměli povinnou angličtinu …

Inu, nedá se nic dělat. Život je jednosměrný.

Angličtinu a trochu němčiny jsem si doplnila při dlouhodobém pobytu v zemích, kde česky moc lidí neumí. A chci se vzdělávat dál, na základě toho, co jsem se naučila a odkoukala ve svém dosavadním životě. Je to zábavné, často si připomenu citát Jana Wericha “Já sám sobě připadám, že mně je sto dvacet devět let, podle toho, co jsem zažil anebo podle toho, co jsem nezažil. A někdy si zase něco přečtu a připadá mi, že mně je vosum.”

… and you have the computer, access to the internet and enough time at hand …

… you may learn from the internet …

Is the ‘sunshine cure’ a real thing? – CrowdScience, BBC World Service podcast
… worth every minute, even if you use slower playback speed and original 33:22 minutes become more 😉

The only question is:
How many times you can move during your life?

Předpokládám, že tuto větu každý z nás někdy ve škole slyšel.

Pod “každým” si teď představuji každého “dospělého Čecha”, korektnější by v dnešní době nejspíš bylo “dospělou osobu české národnosti”. Ani tak bych nebyla zcela přesná. Mezi “dospělými Čechy” jsou i osoby s poruchou sluchu, které tu větu slyšet nemohly, možná ji mohly vidět někde napsanou … raději ani neuvažuji o osobách s poruchou sluchu i zraku, které musejí spoléhat na hmat, čich nebo chuť … snad to ani nebudu dále rozvíjet. Připomíná mi to povídku Takové torzo, to by si teprv žilo! od Ivana Vyskočila.

Opakování je matka moudrosti. To je fakt.

Otázkou je, co nám je neustále opakováno … a co my chceme slyšet. V neposlední řadě i kdo jsme “my” 😉

Každý by měl mít možnost dospět, najít sám sebe a pak už být sám sebou. Optimálně před osmnáctými narozeninami, které jsou ve většině světa považovány za “věk dospělosti”. Bohužel do procesu dospívání občas zasáhnou neplánované a předem neočekávané události, včetně různých zátěžových, které dospívající může jen těžko ovlivnit.

Moje máma mi často opakovala, že mám nosit šálu a čepici. Teď už je nosím, ačkoliv zimy v Čechách nejsou zdaleka tak chladné, jak byly v době mého dětství. Mohla bych taky říct, že poslouchám maminu. Konečně. Ale já už nosím čepici, protože vím, že když nastydnu, budu se muset léčit a to mě nebaví. Tedy z vlastní vůle, ne proto, že by to ode mne žádal někdo jiný.

Chtěla bych své mamině poděkovat. Říct jí, že už chápu, že to myslela dobře. Jenže je mrtvá. Pochopitelně ji mám pořád ve svém srdci, spolu se všemi, kteří ke mně v mém životě “patřili” nebo “patří”. Snad se tam nehádají, neměli na všechno stejné názory 😉

Poučila jsem se a snažím se neopakovat, že máte nosit šály a čepice. Někomu je zima, jinému není a ostatním to může být fuk. Opakovat a dál rozvíjet se ale dají znalosti ze školy, které jsou “naším” základem do neustále se měnícího světa. Základ má každý jiný, v závislosti na věku, škole, kam chodil, době, ve které se vzdělával, zřízení, které vládlo v zemi, kde se vzdělával … spojuje nás internet, kde si může každý najít to, co ho zajímá, v jazyce, který ovládá.

Jen bych si přála, aby nebyl internet zneužíván k šíření dezinformací, nad kterými zůstává rozum stát. Ne každá blbost je snadno dohledatelná …

Podcast Michala Stehlíka a Martina Gromana má už mnoho pokračování. Těší mě, že si můžu postupně doplňovat mé černo-bílé vědomosti, které jsem získala v Československé totalitě.

Pánové – a jejich hosté – v podcastech potvrzují mou domněnku, že nic není jen černé nebo bílé a že hodně záleží na atmosféře doby a věku člověka, jak danou situaci vnímá. To už může být “případ pro psychiatra”, resp. téma pro mezioborovou diskuzi … zvlášť v dnešní době (konec listopadu 2023), kdy za “normální” považuje každý něco jiného …

… ale tak to bylo vždycky, ne?

Stejný pohled na situaci nemůže mít dítě i dospělý, chudý i bohatý, “puberťák” věkem i “puberťák” chováním či “puberťák” důchodce … a další. Stejná situace bude pro někoho příjemná, pro jiného nepříjemná a ti, kteří ten “dnešní den” přežijí, dostanou možnost o něm vyprávět. Možná …

Máte-li možnost, ptejte se na “dějiny” i svých rodičů. Je pravděpodobné, že různé doby prožívali podobně jako jejich vrstevníci, ale …

prof. PhDr. Michal Stehlík, Ph.D. je český historik a slovakista. “Základní” životopis je dostupný na Wikipedii. Tam se např. dozvíme, že se narodil 13.dubna 1976 v Třebíči. Mnohem zajímavější jsou však jeho různé podcasty a videa, popularizující české dějiny. Zvlášť pro nás, kteří dospívali v době normalizace a ve školách většinou dostali černo-bílý pohled na svět. “Východ” představoval dobro, “Západ” zlo. Tak jednoduchý ale život není a já jsem ráda, že už 34 let Česko patří k demokratické části světa. Demokracie sice není dokonalá, ale je to jediný systém, ve kterém je naděje, že se po každých parlamentních volbách něco změní. Pořad “Dík a zůstaň v exilu” s publicistou Martinem Gormanem věnuje fenoménu exilu a emigrace v českém a slovenském 20.století. Možnost v mládí svobodně cestovat, poznávat jiné kraje, jiný způsob života a (na)učit se komunikovat v jiných jazycích nám rozhodně scházela.

… a nemusíme se utíkat k podobenstvím jako pánové Voskovec a Werich ve 30.letech minulého století …

Včera jsme v Čechách slavili 17.listopad, Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studenstva.

Jak jsem se teď dočetla na Wikipedii, je Den studenstva jediným dnem mezinárodního významu, který má český původ. Byl vyhlášen v roce 1941 v Londýně. Připomíná tragické události mezi 28.říjnem a 17.listopadem 1939, ke kterým došlo v tehdejším protektorátu Čechy a Morava.

Pokojná demonstrace studentů 17.listopadu 1989 byla napadena jednotkou Veřejné bezpečnosti na Národní třídě v Praze. Události mezi 17.listopadem a 29.prosincem 1989 vedly k pádu komunistického režimu a vzniku pluralitní demokracie v Československu.

Je dobře, že se obě události připomínají, přestože se s pravděpodobností 99% všichni neshodnou, čemu prospěly. Osobní vnímání nevychází jen z historických dat, ale i z osobních prožitků a emocí jednotlivce v dané době. Ty jsou pochopitelně závislé na věku jednotlivce v dané době.

Je velmi schematické, bagatelizujeme-li minulost rčením “byla jiná doba” a předpokládáme-li, že všichni danou dobu prožívali stejně. V době mezi WWII a pádem Berlínské zdi se na “Východě” žilo jinak než na “Západě”. Nesvobodně. Nebyla svoboda projevu, doma se mluvilo jinak než ve škole, o politice se raději doma nemluvilo vůbec. Říkalo se “i stěny mají uši”.

Tvorba Voskovce, Wericha a Ježka je neustále aktuální.