“Byla jiná doba”, se říká … a já se ptám “kdy to bylo?”
Včera? Před týdnem? V minulém století? Ve středověku, který se musí posouvat stále dopředu, aby se udržel ve středu mezi staro a novověkem?
Ale co se změnilo?
Kdysi byly války. Vedly se o území, o zdroje … a o moc nad územím a zdroji, ačkoliv “mocný” býval spíš “ne-mocný”. Nemocný touhou dokázat, že dokáže vládnout lépe než ti předchozí. I když nakonec zjistí, že vládnout není tak jednoduché, svou vizi neopouští. Možná se utěšuje tím, že má “své věrné” …
Jenže “světská sláva, polní tráva” …
Jen některá osobnost se stane “nesmrtelnou”. Některá i vyvražděním velké části jiného národa, protože se domnívá, že jen její národ “má právo” na život a jen její myšlenky jsou hodné následování. Co to je za blbost?
Kdysi, za totáče, jsme měli učitele dějepisu, který zdůrazňoval příčiny a důsledky válek. Těch středověkých, k válkám 20.století jsme se nedostali. Nechápala jsem, proč nás tím “obtěžuje”. I druhá světová válka pro mě byla pravěkem, přestože jsem se narodila jen deset let po ní.
Čas pokročil. Zas “je jiná doba”.
Skutečně? Pořád žije někdo, kdo má dojem, že jeho “pravdy” jsou “pravdivější” než “pravdy” jiných … a zatím nám všem, obyvatelům zeměkoule, hoří za zadkem.
And if it is not enough, what about the songs title “White wine in the Sun?” … in the Sun?
First of all Christmas is still more than month away and in the Christmas time the Sun shines more on the other side of the globe!
That might be IT!
I mean the reason for drinking white wine in the Sun at Christmas. Tim Minchin is British-born Australian comedian, actor, writer … and the probability to have sunny Christmas is higher in Australia then in Czech republic, where I live.
“Koupil jsem si knot, snad mi přijde vhod, uložím ho do krabice. Nebude tam sám, v té krabici mám roztodivných věcí více. …” (celý text najdete např. na karaoketexty.cz, přeložit do jiných jazyků pomůže např. Google překladač (… a ctrl-c, ctrl-v, tedy zkopírovat, vložit)).
Taky mám takovou “krabici”. Je větší než krabice od bot nebo krabice, kterou většinou hravě naplníte při stěhování. Mou “krabicí” je bývalý kravín. V průběhu dosavadního života jsem se stěhovala několikrát. Sama, s rodinou, mezi jinými zeměmi … skončila jsem v bývalém kravíně ve Skalce u Nové Bystřice. Mou “krabici” mi pomohla naplnit rodina a přátelé, kterým se to či ono nehodilo nebo nevešlo.
Tak už pár let probírám, co se dá umýt či opravit, co po vzoru některých umělců přetvořit v něco jiného, co použít místo stavebního materiálu … při tom poslouchám své “srdcovky” ze 60.let a doufám, že ještě nějakou dobu potrvá, než “do krabice padnu ke dnu”.
V 90.letech jsem několik let v Německu bydlela. Tato moje informace pochopitelně neznamená, že od 90.let věnuji 15 minut denně němčině, ale že příležitostně sleduji videa v němčině, včetně satirického pořadu extra-3.
extra-3 ze dne 3.8.2023
Pochopitelně nerozumím všemu. I kdybych znala všechna použitá slovíčka, neznám kontext a většinou ani lidi, o kterých je řeč. V Německu jsem bydlela asi 4 roky a to je dost málo pro pochopení národních charakteristik. Německo je navíc velká země, jejíž část patřila do pádu Berlínské zdi k socialistickému bloku RVHP (Rady Vzájemné Hospodářské Pomoci) …
… i v našem rozlohou malém Česku máme různá nářečí a různí občané různé zkušenosti. Jen česky se ve světě nedomluvíme a i kdybychom znali cizí řeč perfektně, nemusíme pochopit satiru nebo hlášky z knih a filmů …
… kterých v Čechách používáme “hafo”. Ti starší citáty z her a předscén Osvobozeného divadla nebo Divadla Járy Cimrmana, písničky dvojic jako Suchý a Šlitr nebo Vodňanský a Skoumal, mladší pak citace z knihy Saturnin, skvěle zfilmované v roce 1994 …
Většina jmenovaného vznik(a)la v – pro nás, tedy pro náš národ – těžkých dobách, kdy se národ potřeboval humorem aspoň na chvíli odreagovat. Smysl však pochopí jen ten, kdo zná kontext – doby, díla, hlášky, kterou je možné použít v mnoha dalších souvislostech. Tím bohužel může dojít k nedorozumění a hláška určená pro pobavení a uvolnění situace může někoho naštvat.
A já se – řečnicky – ptám: je blbcem ten, který použije hlášku v nepůvodním kontextu nebo ten, který se kvůli nějaké blbosti naštve, svou “pravdu” začne prosazovat jako jedinou “pravdivou” a rozpoutá válku, kterou odnesou všichni, kteří byli “v nesprávnou dobu na nesprávném místě”. Kéž by se takové spory daly vyřešit způsobem z pohádky Šíleně smutná princezna z roku 1968.
Odpovědí by se našlo jistě mnoho, nejstručnější asi je “protože jsme takové chování někde odkoukali a později už bylo na změnu pozdě”.
Jenže “dokud dýchám, doufám”, takže na změnu není nikdy pozdě. Nejdůležitější je – podle mého názoru – změna v komunikaci. Nikdo nemá na čele napsaný celý životopis a jen “od oka” nepoznáme, jaký člověk je. Tedy kromě toho, co vidíme … tedy jestli je velký či malý, starý či mladý, blond nebo tmavovlasý … taky může být někdo plešatý, a to buď od přírody nebo po chemoterapii. A už vůbec nemusíme poznat národnost, zájmy, povolaní …
Pokud se nezeptáme “Proč?” případně “Jak jste ke svému názoru dospěl(a)?”, nedozvíme se nic bližšího o kontextu jakéhokoliv vyjádření. Za takových 50 let zas někdo může používat frázi “tehdy byla jiná doba” a bude mít pravdu.
Každý den je “jiná doba” a každý z nás tu dobu prožívá podle svých vlastních dosavadních znalostí a zkušeností. A je jedno, jestli se jedná o “dějiny měnící události” nebo o všední dny.
Já například rok 1968 prožívala jako třináctiletá holka. Bydleli jsme v Praze, pár bloků od Československého rozhlasu. V srpnu jsem byla s rodiči v Krkonoších, o 4 a 5 let starší sestry s námi už nebyly. Poté, co jsme se dozvěděli o vstupu vojsk RVHP na území Československa, odjela máma prvním autobusem do Prahy. Cestou domů z Florence se dostala do přestřelky, způsobené tím, že nějaký kluk vzal kladivo z ruského tanku a hodil ho přes plot zdravotnického střediska. Naštěstí přežila, schovali se ve středisku. Já zůstala další týden s tátou v Krkonoších. Pro mě to byly nejkrásnější prázdniny, Krkonoše se vylidnily, na Petrovce se nás šéfkuchař ptal, co nám má uvařit, na cestách na Sněžku i jinam nás turisté, většinou východní Němci, informovali o tom, co se děje v Praze. My jsme tehdy žádný tranzistoráček neměli.
Po návratu do Prahy jsem viděla tu spoušť. Na Vinohradské třídě bylo vypálených několik domů, Národní muzeum bylo jako po neštovicích. Prý si ho někdo spletl s budovou Československého rozhlasu. A já se -se svými třináctiletými zkušenostmi – těšila, že tank, co stál v Balbínově ulici namířen na mojí školu, tam zůstane i po začátku školního roku. Mamina říkala, že v tom případě bych do školy nemusela.
Dnes (1.11.2023) jsou moji rodiče dávno po smrti a já bych se jim chtěla omluvit. Za to, že jsem se neptala, jak prožívali druhou světovou válku, která pro mě byla v hodinách dějepisu pravěkem. Za to, že jsem se neptala, jak bych jim mohla pomoct a vnucovala jim své vlastní představy o tom, co by jim mohlo pomoct. Nedržela jsem za ruku ani jednoho z nich, když umírali. Po pádu totality jsme žili dlouhodobě v zahraničí.
Pevně věřím a doufám, že (by) mi odpustili.
Aby můj blog nebyl příliš osobní, připojuji rozhovor Jardy Jiráka (neurazitelny.cz) se Šimonem Pánkem …
Přiznávám, že jsem po většinu svého života neměla předem stanovené cíle a žila “ze dne na den” či “podle situace”. Nutno dodat “podle mojí situace a mých názorů”.
Výjimkou bylo období, kdy jsem si v době zajímavé práce v Anglii uhnala rakovinu. Doslova uhnala neb jsem se snažila kromě práce v Anglii zvládat řemeslníky v Čechách. Po půl roce chemoterapií jsem se ve svých osmačtyřiceti cítila na osmdesát. Ve stejném roce slavila osmdesátku moje máma a mým hlavním cílem se po úspěšné léčbě stal návrat domů, do Čech, abych byla mamině blíž “v případě, že …” … hlavně kdyby svůj život už sama nezvládala a potřebovala pomoc. I řemeslníky by bylo jednodušší kontrolovat … a neschopné vyhodit … kdybychom nebydleli tak daleko. Tátovo umírání jsem prošvihla, bydleli jsme v zahraničí.
Po dvaceti letech …
Letos uplynulo dvacet let od diagnózy (o pár měsíců opožděné neb byla naděje, že mám lymfatické uzliny zduřené “jen” důsledkem přechozené angíny, navíc jsem si pojem “lymph nodes” nespojila s pojmem “cancer” a nevyžadovala biopsii hned), úvah, zda se léčit v Anglii nebo v Čechách (obojí mělo své výhody i nevýhody), zjištění, že se nemůžu srovnávat s lidmi, kteří na internetu psali, že chodí po chemoterapii do práce (já byla po každé dávce unavenější a chtěla jsem zbytek léčby prospat) …
… o vánocích uplyne dvacet let od těch, které moje rodina plánovala strávit na Zélandu a já s nimi nakonec nejela. Moje sestra s rodinou a kamarádka se postarali o to, že jsem nezůstala sama, přesto mi bylo smutno. Tak smutno, že mě nakonec poslali k doktorovi, kde mi předepsali antidepresiva, ačkoliv stačilo počkat do odeznění vedlejších příznaků chemoterapie.
Proč to píšu?
Jedním z důvodů je “abych si ulevila”. Opět se blíží vánoce, nastávají podzimní plískanice a bude mi smutno. Někdo by mi zas mohl doporučit psychiatra. Jenže já už vím, že na smutek se antidepresiva nehodí. Mají spousty vedlejších účinků a u většiny se až po pár týdnech poznalo, zda zabírají. Ve stejných pár týdnech, kdy odeznívaly negativní účinky léčby, tak “se ani neví”, co mělo větší vliv.
Vánoce – rodinné svátky – od té doby nemám ráda.
Neumím se tvářit vesele, když je mi smutno. Proto doporučuji, abyste se mému “domečku” v týdnech před vánoci raději vyhnuli. Pokud byste náhodou potřebovali “racionální důvod”, zde jsou: můžete tu potkat myši, můj pes i ptáci serou na všechno, jsou tu mouchy a komáři, taky pavouci, ale evidentně jsou mouchy v přesile … a já jsem smutná a protivná. Navíc používám hlášky mého mládí (třeba “chcípni potvoro” když někdo kýchne). “Někdo” by se mohl urazit, pokud nezná odpověď “až po tobě, neřáde”.
Teď už jen kontrolní dotaz: “za mého mládí” bylo neslušné se ženy ptát na věk. Troufnete si odhadnout, kolik mi je? 😉
Je anglicky, ale problematika je celosvětová. Sociální sítě pouze zjednodušují šíření čehokoliv, co na ně někdo v momentálním emočním rozpoložení napíše. Jenže, “co je psáno, to je dáno” a “vyřčené slovo a vystřelený šíp se zpátky nevrací”. Vyjádření, které nějaká známá osobnost napíše večer na X (dříve Twitter), případně na Facebook se do rána rozšíří a každý, kdo má účet na dané sociální síti může mít potřebu se k tématu vyjádřit, i když není odborníkem v oboru a vyjadřuje jen svůj osobní názor. Nehledě na neurvalé komentáře typu “ty jsi v*l”.
Připomíná mi to citát z Velké předscény ze hry Voskovce a Wericha Balada z hadrů (premiéra v roce 1935) “Tenkrát když král poslal druhýmu králi posla, aby mu vyřídil, že je vůl, no to trvalo. Dneska to máte e, e, eee, e, eee. To ví dřív, než to řeknou.” … následuje “Ovšem pravda je, že dneska nejsou tak hákliví.”
Nemyslím, že by se měly sociální sítě zakazovat nebo jejich majitelé činit zodpovědnými za cokoliv, co se na sítích objeví. My všichni bychom se měli stále vzdělávat, protože “učený z nebe nespadl” a doba, kdy byl svět rozdělen na dobro a zlo, je … snad … za námi.
A hlavně … před každým použitím klávesy “enter” bychom si měli přečíst, co jsme napsali a jak by se obsah líbil nám, kdybychom byli příjemcem textu. Obrazovka počítače nikoho nechrání před emočními šrámy a naštvání odnese nejbližší okolí naštvaného.
Nojo, ale “někdo” se chová, že “jejich” den má aspoň 48 hodin. Jenže “lidé” jsou smrtelní. Nejsou na adapter jako elektronické “hračky”, které stačí na patřičnou dobu propojit se zdrojem elektrického proudu a jejich baterie se dobije. My, lidé, potřebujeme odpočívat.
Často slýchám, že “tehdy byla jiná doba” nebo “teď je jiná doba”.
To je fakt.
Každým novým dnem začíná jiná doba, ale troufám si tvrdit, že i ten nový den vnímáme každý jinak … v závislosti na věku, zeměpisné poloze, závislosti na druhých, momentálním rozpoložení, dosaženém vzdělání, jazykových znalostech, schopnosti se domluvit … někdy to bývá problém i v jazyce mateřském.
V dnešní době bych nechtěla být např. na Blízkém Východě nebo na Ukrajině, ani jinde, kde si egoističtí vládci dokazují, že jejich “pravda” je “pravdivější” než “pravda” druhých … i když rozdíl může být jen ve formulaci, zvoleném jazyce či slovosledu. Když “nás” někdo rozčílí, nepřemýšlíme, ale “vybouchneme”, často na nevinné, protože výrazy, které bychom mohli a měli použít, “nás” tváří v tvář člověku, který “nás” naštval, nenapadnou.
Zkusme zpomalit a ptát se. Nesuďme jen podle vzhledu.
Na čele nemáme napsáný životopis. Ani by se nám tam nevešel … s výjimkou miminek, u kterých by mohlo stačit datum narození. Ve válečných zónách umírají i děti. Přeživší se po zbytek života vyrovnávají s tím, co přežili …
Nejradši bych se inspirovala pohádkou Šíleně smutná princezna a egoistické vůdce poslala bojovat do bahna, aby si své mocenské touhy vyřídili mezi sebou a neobtěžovali prostý lid. Bohužel, v životě se nedá realizovat totéž, co ve filmu.
Is it only me having a feeling that some applications take us for fools? Or do we really believe “everything” written on the internet?
Even the sentence “I’ve read this or that on the internet” is misleading. The internet is formed by a network of servers connected by some technology, that enables us to search for information someone has written, about the topic we are interested in, in the usual time of the day according to the timezone we live … then “people” are complaining about the social networks and technology not realising that we humans have the choice to read – and believe – whatever we deem trustworthy, everyone according to his/her upbringing and experiences up to the day they can “read and understand” what someone else has written.
Just real communication is missing if we only rely on the online services. Written communication without the tone of the voice and body language is incomplete.
Another problem I see is that we don’t listen to each other. I don’t mean in the sense of “obey”, but just listen what others have to say before interrupting with own advise. In the global world chances are that we speak different mother languages and we don’t possess same vocabulary. You can use automatic translation for written material, but it is kind of hard to use it when we speak.
My English will never be perfect, even after I lived in England for 15 years. I don’t know the grammar and I’m not ashamed anymore. It just takes a bit of patience and understanding from the “natives” to allow the learners a bit more time to express themselves. Otherwise we all are on the way to Madland.
I’m watching the series on YouTube, the only platform I subscribed to because I didn’t want to be bothered by the adverts. YouTube gives me the opportunity to watch talks, news … then fairy tales to calm down if the news are too horrible …
I know, there is too much information on the internet. Too much to be able to distinguish between genuine information and fake. AI (artificial inteligence) can help us to translate the words, but hardly the feelings of those that needed to abandon those places.
Only some of those places were turned into museums, where we can learn from the mistakes our predecessors made. Having the internet, we all can learn to make less mistakes in the future.
