Author: admin

Předpokládám, že tuto větu každý z nás někdy ve škole slyšel.

Pod “každým” si teď představuji každého “dospělého Čecha”, korektnější by v dnešní době nejspíš bylo “dospělou osobu české národnosti”. Ani tak bych nebyla zcela přesná. Mezi “dospělými Čechy” jsou i osoby s poruchou sluchu, které tu větu slyšet nemohly, možná ji mohly vidět někde napsanou … raději ani neuvažuji o osobách s poruchou sluchu i zraku, které musejí spoléhat na hmat, čich nebo chuť … snad to ani nebudu dále rozvíjet. Připomíná mi to povídku Takové torzo, to by si teprv žilo! od Ivana Vyskočila.

Opakování je matka moudrosti. To je fakt.

Otázkou je, co nám je neustále opakováno … a co my chceme slyšet. V neposlední řadě i kdo jsme “my” 😉

Každý by měl mít možnost dospět, najít sám sebe a pak už být sám sebou. Optimálně před osmnáctými narozeninami, které jsou ve většině světa považovány za “věk dospělosti”. Bohužel do procesu dospívání občas zasáhnou neplánované a předem neočekávané události, včetně různých zátěžových, které dospívající může jen těžko ovlivnit.

Moje máma mi často opakovala, že mám nosit šálu a čepici. Teď už je nosím, ačkoliv zimy v Čechách nejsou zdaleka tak chladné, jak byly v době mého dětství. Mohla bych taky říct, že poslouchám maminu. Konečně. Ale já už nosím čepici, protože vím, že když nastydnu, budu se muset léčit a to mě nebaví. Tedy z vlastní vůle, ne proto, že by to ode mne žádal někdo jiný.

Chtěla bych své mamině poděkovat. Říct jí, že už chápu, že to myslela dobře. Jenže je mrtvá. Pochopitelně ji mám pořád ve svém srdci, spolu se všemi, kteří ke mně v mém životě “patřili” nebo “patří”. Snad se tam nehádají, neměli na všechno stejné názory 😉

Poučila jsem se a snažím se neopakovat, že máte nosit šály a čepice. Někomu je zima, jinému není a ostatním to může být fuk. Opakovat a dál rozvíjet se ale dají znalosti ze školy, které jsou “naším” základem do neustále se měnícího světa. Základ má každý jiný, v závislosti na věku, škole, kam chodil, době, ve které se vzdělával, zřízení, které vládlo v zemi, kde se vzdělával … spojuje nás internet, kde si může každý najít to, co ho zajímá, v jazyce, který ovládá.

Jen bych si přála, aby nebyl internet zneužíván k šíření dezinformací, nad kterými zůstává rozum stát. Ne každá blbost je snadno dohledatelná …

Podcast Michala Stehlíka a Martina Gromana má už mnoho pokračování. Těší mě, že si můžu postupně doplňovat mé černo-bílé vědomosti, které jsem získala v Československé totalitě.

Pánové – a jejich hosté – v podcastech potvrzují mou domněnku, že nic není jen černé nebo bílé a že hodně záleží na atmosféře doby a věku člověka, jak danou situaci vnímá. To už může být “případ pro psychiatra”, resp. téma pro mezioborovou diskuzi … zvlášť v dnešní době (konec listopadu 2023), kdy za “normální” považuje každý něco jiného …

… ale tak to bylo vždycky, ne?

Stejný pohled na situaci nemůže mít dítě i dospělý, chudý i bohatý, “puberťák” věkem i “puberťák” chováním či “puberťák” důchodce … a další. Stejná situace bude pro někoho příjemná, pro jiného nepříjemná a ti, kteří ten “dnešní den” přežijí, dostanou možnost o něm vyprávět. Možná …

Máte-li možnost, ptejte se na “dějiny” i svých rodičů. Je pravděpodobné, že různé doby prožívali podobně jako jejich vrstevníci, ale …

prof. PhDr. Michal Stehlík, Ph.D. je český historik a slovakista. “Základní” životopis je dostupný na Wikipedii. Tam se např. dozvíme, že se narodil 13.dubna 1976 v Třebíči. Mnohem zajímavější jsou však jeho různé podcasty a videa, popularizující české dějiny. Zvlášť pro nás, kteří dospívali v době normalizace a ve školách většinou dostali černo-bílý pohled na svět. “Východ” představoval dobro, “Západ” zlo. Tak jednoduchý ale život není a já jsem ráda, že už 34 let Česko patří k demokratické části světa. Demokracie sice není dokonalá, ale je to jediný systém, ve kterém je naděje, že se po každých parlamentních volbách něco změní. Pořad “Dík a zůstaň v exilu” s publicistou Martinem Gormanem věnuje fenoménu exilu a emigrace v českém a slovenském 20.století. Možnost v mládí svobodně cestovat, poznávat jiné kraje, jiný způsob života a (na)učit se komunikovat v jiných jazycích nám rozhodně scházela.

… a nemusíme se utíkat k podobenstvím jako pánové Voskovec a Werich ve 30.letech minulého století …

Včera jsme v Čechách slavili 17.listopad, Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studenstva.

Jak jsem se teď dočetla na Wikipedii, je Den studenstva jediným dnem mezinárodního významu, který má český původ. Byl vyhlášen v roce 1941 v Londýně. Připomíná tragické události mezi 28.říjnem a 17.listopadem 1939, ke kterým došlo v tehdejším protektorátu Čechy a Morava.

Pokojná demonstrace studentů 17.listopadu 1989 byla napadena jednotkou Veřejné bezpečnosti na Národní třídě v Praze. Události mezi 17.listopadem a 29.prosincem 1989 vedly k pádu komunistického režimu a vzniku pluralitní demokracie v Československu.

Je dobře, že se obě události připomínají, přestože se s pravděpodobností 99% všichni neshodnou, čemu prospěly. Osobní vnímání nevychází jen z historických dat, ale i z osobních prožitků a emocí jednotlivce v dané době. Ty jsou pochopitelně závislé na věku jednotlivce v dané době.

Je velmi schematické, bagatelizujeme-li minulost rčením “byla jiná doba” a předpokládáme-li, že všichni danou dobu prožívali stejně. V době mezi WWII a pádem Berlínské zdi se na “Východě” žilo jinak než na “Západě”. Nesvobodně. Nebyla svoboda projevu, doma se mluvilo jinak než ve škole, o politice se raději doma nemluvilo vůbec. Říkalo se “i stěny mají uši”.

Tvorba Voskovce, Wericha a Ježka je neustále aktuální.

“Byla jiná doba”, se říká … a já se ptám “kdy to bylo?”

Včera? Před týdnem? V minulém století? Ve středověku, který se musí posouvat stále dopředu, aby se udržel ve středu mezi staro a novověkem?

Ale co se změnilo?

Kdysi byly války. Vedly se o území, o zdroje … a o moc nad územím a zdroji, ačkoliv “mocný” býval spíš “ne-mocný”. Nemocný touhou dokázat, že dokáže vládnout lépe než ti předchozí. I když nakonec zjistí, že vládnout není tak jednoduché, svou vizi neopouští. Možná se utěšuje tím, že má “své věrné” …

Jenže “světská sláva, polní tráva” …

Jen některá osobnost se stane “nesmrtelnou”. Některá i vyvražděním velké části jiného národa, protože se domnívá, že jen její národ “má právo” na život a jen její myšlenky jsou hodné následování. Co to je za blbost?

Kdysi, za totáče, jsme měli učitele dějepisu, který zdůrazňoval příčiny a důsledky válek. Těch středověkých, k válkám 20.století jsme se nedostali. Nechápala jsem, proč nás tím “obtěžuje”. I druhá světová válka pro mě byla pravěkem, přestože jsem se narodila jen deset let po ní.

Čas pokročil. Zas “je jiná doba”.

Skutečně? Pořád žije někdo, kdo má dojem, že jeho “pravdy” jsou “pravdivější” než “pravdy” jiných … a zatím nám všem, obyvatelům zeměkoule, hoří za zadkem.

Wake up, humankind!

Do you ask “What? Merry Christmas?”

And if it is not enough, what about the songs title “White wine in the Sun?” … in the Sun?

First of all Christmas is still more than month away and in the Christmas time the Sun shines more on the other side of the globe!

That might be IT!

I mean the reason for drinking white wine in the Sun at Christmas. Tim Minchin is British-born Australian comedian, actor, writer … and the probability to have sunny Christmas is higher in Australia then in Czech republic, where I live.

Anyway, enjoy the song! 😉

Písnička mi mluví z duše.

“Koupil jsem si knot, snad mi přijde vhod, uložím ho do krabice. Nebude tam sám, v té krabici mám roztodivných věcí více. …” (celý text najdete např. na karaoketexty.cz, přeložit do jiných jazyků pomůže např. Google překladač (… a ctrl-c, ctrl-v, tedy zkopírovat, vložit)).

Taky mám takovou “krabici”. Je větší než krabice od bot nebo krabice, kterou většinou hravě naplníte při stěhování. Mou “krabicí” je bývalý kravín. V průběhu dosavadního života jsem se stěhovala několikrát. Sama, s rodinou, mezi jinými zeměmi … skončila jsem v bývalém kravíně ve Skalce u Nové Bystřice. Mou “krabici” mi pomohla naplnit rodina a přátelé, kterým se to či ono nehodilo nebo nevešlo.

Tak už pár let probírám, co se dá umýt či opravit, co po vzoru některých umělců přetvořit v něco jiného, co použít místo stavebního materiálu … při tom poslouchám své “srdcovky” ze 60.let a doufám, že ještě nějakou dobu potrvá, než “do krabice padnu ke dnu”.

Učím se německy … už dlouho.

V 90.letech jsem několik let v Německu bydlela. Tato moje informace pochopitelně neznamená, že od 90.let věnuji 15 minut denně němčině, ale že příležitostně sleduji videa v němčině, včetně satirického pořadu extra-3.

Pochopitelně nerozumím všemu. I kdybych znala všechna použitá slovíčka, neznám kontext a většinou ani lidi, o kterých je řeč. V Německu jsem bydlela asi 4 roky a to je dost málo pro pochopení národních charakteristik. Německo je navíc velká země, jejíž část patřila do pádu Berlínské zdi k socialistickému bloku RVHP (Rady Vzájemné Hospodářské Pomoci) …

… i v našem rozlohou malém Česku máme různá nářečí a různí občané různé zkušenosti. Jen česky se ve světě nedomluvíme a i kdybychom znali cizí řeč perfektně, nemusíme pochopit satiru nebo hlášky z knih a filmů …

… kterých v Čechách používáme “hafo”. Ti starší citáty z her a předscén Osvobozeného divadla nebo Divadla Járy Cimrmana, písničky dvojic jako Suchý a Šlitr nebo Vodňanský a Skoumal, mladší pak citace z knihy Saturnin, skvěle zfilmované v roce 1994 …

Většina jmenovaného vznik(a)la v – pro nás, tedy pro náš národ – těžkých dobách, kdy se národ potřeboval humorem aspoň na chvíli odreagovat. Smysl však pochopí jen ten, kdo zná kontext – doby, díla, hlášky, kterou je možné použít v mnoha dalších souvislostech. Tím bohužel může dojít k nedorozumění a hláška určená pro pobavení a uvolnění situace může někoho naštvat.

A já se – řečnicky – ptám: je blbcem ten, který použije hlášku v nepůvodním kontextu nebo ten, který se kvůli nějaké blbosti naštve, svou “pravdu” začne prosazovat jako jedinou “pravdivou” a rozpoutá válku, kterou odnesou všichni, kteří byli “v nesprávnou dobu na nesprávném místě”. Kéž by se takové spory daly vyřešit způsobem z pohádky Šíleně smutná princezna z roku 1968.

Proč se chováme tak, jak se chováme?

Odpovědí by se našlo jistě mnoho, nejstručnější asi je “protože jsme takové chování někde odkoukali a později už bylo na změnu pozdě”.

Jenže “dokud dýchám, doufám”, takže na změnu není nikdy pozdě. Nejdůležitější je – podle mého názoru – změna v komunikaci. Nikdo nemá na čele napsaný celý životopis a jen “od oka” nepoznáme, jaký člověk je. Tedy kromě toho, co vidíme … tedy jestli je velký či malý, starý či mladý, blond nebo tmavovlasý … taky může být někdo plešatý, a to buď od přírody nebo po chemoterapii. A už vůbec nemusíme poznat národnost, zájmy, povolaní …

Pokud se nezeptáme “Proč?” případně “Jak jste ke svému názoru dospěl(a)?”, nedozvíme se nic bližšího o kontextu jakéhokoliv vyjádření. Za takových 50 let zas někdo může používat frázi “tehdy byla jiná doba” a bude mít pravdu.

Každý den je “jiná doba” a každý z nás tu dobu prožívá podle svých vlastních dosavadních znalostí a zkušeností. A je jedno, jestli se jedná o “dějiny měnící události” nebo o všední dny.

Já například rok 1968 prožívala jako třináctiletá holka. Bydleli jsme v Praze, pár bloků od Československého rozhlasu. V srpnu jsem byla s rodiči v Krkonoších, o 4 a 5 let starší sestry s námi už nebyly. Poté, co jsme se dozvěděli o vstupu vojsk RVHP na území Československa, odjela máma prvním autobusem do Prahy. Cestou domů z Florence se dostala do přestřelky, způsobené tím, že nějaký kluk vzal kladivo z ruského tanku a hodil ho přes plot zdravotnického střediska. Naštěstí přežila, schovali se ve středisku. Já zůstala další týden s tátou v Krkonoších. Pro mě to byly nejkrásnější prázdniny, Krkonoše se vylidnily, na Petrovce se nás šéfkuchař ptal, co nám má uvařit, na cestách na Sněžku i jinam nás turisté, většinou východní Němci, informovali o tom, co se děje v Praze. My jsme tehdy žádný tranzistoráček neměli.

Po návratu do Prahy jsem viděla tu spoušť. Na Vinohradské třídě bylo vypálených několik domů, Národní muzeum bylo jako po neštovicích. Prý si ho někdo spletl s budovou Československého rozhlasu. A já se -se svými třináctiletými zkušenostmi – těšila, že tank, co stál v Balbínově ulici namířen na mojí školu, tam zůstane i po začátku školního roku. Mamina říkala, že v tom případě bych do školy nemusela.

Dnes (1.11.2023) jsou moji rodiče dávno po smrti a já bych se jim chtěla omluvit. Za to, že jsem se neptala, jak prožívali druhou světovou válku, která pro mě byla v hodinách dějepisu pravěkem. Za to, že jsem se neptala, jak bych jim mohla pomoct a vnucovala jim své vlastní představy o tom, co by jim mohlo pomoct. Nedržela jsem za ruku ani jednoho z nich, když umírali. Po pádu totality jsme žili dlouhodobě v zahraničí.

Pevně věřím a doufám, že (by) mi odpustili.

Aby můj blog nebyl příliš osobní, připojuji rozhovor Jardy Jiráka (neurazitelny.cz) se Šimonem Pánkem …

Přiznávám, že jsem po většinu svého života neměla předem stanovené cíle a žila “ze dne na den” či “podle situace”. Nutno dodat “podle mojí situace a mých názorů”.

Výjimkou bylo období, kdy jsem si v době zajímavé práce v Anglii uhnala rakovinu. Doslova uhnala neb jsem se snažila kromě práce v Anglii zvládat řemeslníky v Čechách. Po půl roce chemoterapií jsem se ve svých osmačtyřiceti cítila na osmdesát. Ve stejném roce slavila osmdesátku moje máma a mým hlavním cílem se po úspěšné léčbě stal návrat domů, do Čech, abych byla mamině blíž “v případě, že …” … hlavně kdyby svůj život už sama nezvládala a potřebovala pomoc. I řemeslníky by bylo jednodušší kontrolovat … a neschopné vyhodit … kdybychom nebydleli tak daleko. Tátovo umírání jsem prošvihla, bydleli jsme v zahraničí.

Po dvaceti letech …

Letos uplynulo dvacet let od diagnózy (o pár měsíců opožděné neb byla naděje, že mám lymfatické uzliny zduřené “jen” důsledkem přechozené angíny, navíc jsem si pojem “lymph nodes” nespojila s pojmem “cancer” a nevyžadovala biopsii hned), úvah, zda se léčit v Anglii nebo v Čechách (obojí mělo své výhody i nevýhody), zjištění, že se nemůžu srovnávat s lidmi, kteří na internetu psali, že chodí po chemoterapii do práce (já byla po každé dávce unavenější a chtěla jsem zbytek léčby prospat) …

… o vánocích uplyne dvacet let od těch, které moje rodina plánovala strávit na Zélandu a já s nimi nakonec nejela. Moje sestra s rodinou a kamarádka se postarali o to, že jsem nezůstala sama, přesto mi bylo smutno. Tak smutno, že mě nakonec poslali k doktorovi, kde mi předepsali antidepresiva, ačkoliv stačilo počkat do odeznění vedlejších příznaků chemoterapie.

Proč to píšu?

Jedním z důvodů je “abych si ulevila”. Opět se blíží vánoce, nastávají podzimní plískanice a bude mi smutno. Někdo by mi zas mohl doporučit psychiatra. Jenže já už vím, že na smutek se antidepresiva nehodí. Mají spousty vedlejších účinků a u většiny se až po pár týdnech poznalo, zda zabírají. Ve stejných pár týdnech, kdy odeznívaly negativní účinky léčby, tak “se ani neví”, co mělo větší vliv.

Vánoce – rodinné svátky – od té doby nemám ráda.

Neumím se tvářit vesele, když je mi smutno. Proto doporučuji, abyste se mému “domečku” v týdnech před vánoci raději vyhnuli. Pokud byste náhodou potřebovali “racionální důvod”, zde jsou: můžete tu potkat myši, můj pes i ptáci serou na všechno, jsou tu mouchy a komáři, taky pavouci, ale evidentně jsou mouchy v přesile … a já jsem smutná a protivná. Navíc používám hlášky mého mládí (třeba “chcípni potvoro” když někdo kýchne). “Někdo” by se mohl urazit, pokud nezná odpověď “až po tobě, neřáde”.

Teď už jen kontrolní dotaz: “za mého mládí” bylo neslušné se ženy ptát na věk. Troufnete si odhadnout, kolik mi je? 😉