Author: admin

V době, kdy si nemůžu zajít do Osvobozeného divadla (už neexistuje) ani si poslechnout nahrávky se svými rodiči (jsou mrtví), přemítám, jaké chyby poučily v životě mě.

Napadá mě jediná – neptala jsem se.

Snad jsem měla pocit, že až přijde čas, abych něco věděla, že se to dozvím. Až později jsem objevila knihu Roberta Fulghuma “Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce” a řekla jsem si “no jo, ale co jsem se mohla naučit v mateřské školce, když jsem do ní nechodila”. Než mi došlo, že bych se mohla zeptat i rodičů, zemřeli.

Tak teď se stále učím něco nového, někdy jen pojmenovat to, co znám, jinak, v cizích řečech. A je to docela zajímavé. Často si dokonce potřebuji dohledat význam nějakého slova v češtině. Bydlela jsem asi 20 let v zahraničí a za tu dobu se do češtiny dostalo mnoho “nových” slov. Možná jsme je ještě nepřijali oficiálně – lingvisté mají jiné potřeby než prostý lid, kterému stačí se domluvit a tvorba nových učebnic taky nějakou dobu trvá – ale jsou tu a my si na ně zvykáme.

Zvykáme si i na neformálnější komunikaci. V angličtině je například 2. osoba jednotného čísla stejná jako 2. osoba čísla množného, takže naše vykání / tykání v ní nedává smysl. Lidé se k sobě chovají převážně zdvořile a bez ptaní nepoznáte, jestli se bavíte s uklízečkou nebo ředitelkou nějaké instituce.

Zblbnout se ale někteří při referendu o brexitu nechali stejně jako část Slováků při včerejších volbách … bohužel.

Opravdu chceme opakovat zkušenosti našich rodičů / prarodičů, kdy jsme po 2. světové válce z Českého pohraničí vyhnali obyvatelstvo německé národnosti, protože Hitler před válkou naše pohraničí zabral? Zůstat mohli jen ti, bez kterých se naše hospodářství neobešlo. V pohraničí ale chybí ale i ti, kteří pracovali v místních textilkách a jiných provozech nebo obdělávali svá políčka na základě zkušeností, předávaných v rodinách z generace na generaci. Chybí kontinuita.

Opravdu věříme tomu, že se dá něco změnit tím, že v “druhých” vyvoláme strach, předložíme jim vlastní “pravdy” a zbavíme – minimálně do dalších voleb – možnosti svobodně se rozhodovat? Takový experiment u nás na Východě už byl. Říkalo se mu socialismus a já jsem ráda, že v roce 1989 skončil.

Jak už jsem zmínila, “každej jsme nějakej”.

Naše odlišnost by ale neměla vést k rozdělování společnosti, ale k většímu potenciálu při řešení problémů, které se týkají nás všech. V současné době to jsou klimatické změny, o kterých se více mluví ve vědeckých kruzích než v “běžné” populaci. Pro “běžného” občana to je téma neuchopitelné, až děsivé, tak se raději bavíme o věcech “banálních” jako “co nakoupit, co uvařit”. Takové diskuze ale dávají smysl jen když máte pro koho vařit. Můj pes je spokojen s granulema, které jsem mu vybrala, a já se v klidu vracím k jídelníčku mého dětství. Jednou z největších pochoutek byly brambory na loupačku – brambory uvařené ve slupce, které si každý oloupal sám a k nim jsme si dali tvaroh nebo kyselé mléko. Není to tak dávno, je mi pouhých 68 let, píše se rok 2023. Narodila jsem se v Praze.

“Každej jsme nějakej”, ale jedno máme společné – schopnost se učit “novým” věcem. Spousta “nového” najdu i já, živila jsem se jako programátor a teď žiju v přírodě a s jistotou poznám tak myš, což jsou moje “spolubydlící”. Spoustu “nového” se bych se mohla naučit i od mladých … kdyby pořád někam nechvátali. I v jejich generaci se v průběhu života každý vybere nějaký obor, optimálně takový, který ho baví a který může učit. Vývoj půjde dál, takže i jejich děti budou žít dál, ve světě, jehož podobu nezná ani ten nejchytřejší. Jediné, co se dá předvídat s jistotou je, že za rok bude každý z nás o rok starší … pochopitelně pokud ten rok přežijeme 😉

Učme se znovu komunikovat přímo, bez sociálních sítí jako mediátora. Ptejme se … i dětí, které s informační a dalšími novými technologiemi vyrůstají a jsou pro ně stejně běžné jako pro mě byla tužka a papír. Žijme udržitelně, s ohledem na současné děti, jejichž budoucí “starosti” mnozí bagatelizují. Nežijme stylem “po nás potopa”, zvlášť když se ty potopy ve světě dějí. Dopřejme mladým rozšiřovat si obzor cestováním, i když to “za nás” nebylo možné.

Svět není černobílý, jak se nás za totality snažili přesvědčit. Svět je barevný a odlišnost je žádoucí … jen se musíme umět domluvit.

… rčení, s kterým nejde polemizovat, které nejde ani zpochybnit. Je to tak.

Ale proč jsme “každej nějakej” … a hlavně, co můžeme dělat, abychom se domluvili, když jsme “každej nějakej”. Abychom si byli schopni sednout společně ke kulatému stolu, pohovořit o prioritách dané doby, dané oblasti … a pak je společně řešit. Když jsme “každej nějakej”, máme i nějaké schopnosti a zkušenosti, které můžeme předávat dál.

Ale abychom nějaké zkušenosti mohli předávat dál, musíme komunikovat a navzájem si naslouchat (nepoužívám slovo “poslouchat”, protože kromě pocitově nezbarveného, např. “poslouchat hudbu”, se v češtině používá i v pocitově zbarveném smyslu “být poslušný”) … a to je problém. Zvlášť v písemné komunikaci, kdy nedostanete reakci okamžitě, ale s časovou prodlevou několika minut, hodin, dnů, týdnů … roky už nemá smysl počítat, málokdo si zapamatuje, co někomu napsal včera, natož před rokem.

Jistě, pamatuje si to počítač, resp. aplikace, které používáme k posílání mailů či okamžitých zpráv. Ale kdo se v tom má vyznat. Aplikací je čím dál víc, některé jsou (ne)bezpečnější než jiné … do “chytrého” telefonu si je nainstaluje ten, kdo takovou aplikaci potřebuje (mají ji přátelé, spolupracovníci, rodina …), pak tráví víc času dohledáváním toho, co kdy kdo řekl a jak na to reagovat … a pak se těžko hledají společné priority. Kromě základních životních potřeb máme každý jiné.

Člověk, “schovaný” za počítačem, nedostává okamžitou zpětnou vazbu a z komentářů si většinou vybírá jen to, co odpovídá jeho momentální náladě. Prosím, počítejme alespoň do sta než něco “výbušného” na sociální síti zveřejníme. Zbytečně se rozdělujeme a tak plýtváme vlastní energií, kterou by bylo užitečnější věnovat dovzdělávání neb “učenej z nebe nespad”.

Internet je plný zajímavých přednášek, kurzů, možností se ptát … využívejme ho k opravování rozbitýho světa ne k rozdělování společnosti.

Žijeme v době rychlé, chaotické, pro mnohé nepochopitelné. Černo-bílý svět studené války, ve kterém moje generace vyrůstala, dávno neplatí, ale minulost nezmizela. Je v paměti každého z nás, ne vždycky stejně. Každý z nás se narodil a vyrůstal v jiné rodině, v jiném školském systému, v jiném politickém systému. Podle toho pak vnímáme své okolí, zprávy z tisku papírového i digitálního.

Papírové noviny a časopisy lze věnovat dál, vytapetovat jimi a následně recyklovat, nenapadne-li nás jiné využití. Digitální mnohdy nelze ani s nikým sdílet – předplatné je spojeno s uživatelem a i když pošlu někomu odkaz na článek, který mě zajímá, nemám zaručeno, že si ho příjemce přečte. Ani já nemůžu zaručit, že si budu pamatovat, co jsem komu doporučovala. V jednom dni si přečtu či poslechnu zpráv několik, mám čas, jsem v důchodu a děti s vnoučaty mám daleko. Mám ale jednu zásadu – vybírám si zprávy různorodé (obsahem i jazykově), abych si zachovala duševní rovnováhu. Převaha negativních zpráv škodí stejně jako převaha pozitivních zpráv.

Skvělé pro zamyšlení jsou zprávy a pořady v cizích jazycích.

Nemusíme je znát perfektně. Ani v rodném jazyce většina z nás nezná všechny gramatické poučky. Důležité je se domluvit a k tomu stačí mít trpělivé posluchače, kteří vás po každém slově neopravují a nechají vás myšlenku několikrát přeformulovat. Zatím znám jen jednoho a tím je automatický překladač Googlu 😉

Život máme každý jen jeden …

… to přece ví každý, můžete namítnout. Jenže každý si to neuvědomuje. Miminům to ještě nedochází, batolata objevují svět ochutnáváním všeho, co jim přijde do ruky, aniž by přemýšlela odkud kam v životě směřují … pak přijde předškolní věk, školní věk … “tunel” puberty … všechna životní stádia jsou na internetu popsaná experty v mnoha jazycích. Kdyby náhodou popis ve “vašem” jazyce chyběl, můžete použít překladač Googlu nebo jiný, pokud jste si na něj zvykli.

Puberta je skutečně takový “tunel”. Na jednom konci do něho vstupuje dítě a na druhém vychází dospělý člověk. Možná ještě nemá ujasněné všechno, co bude v životě potřebovat, ale to ani mít nemůže. Nikdo neví, co se stane zítra, natož, co bude za 20 let. To se dovídáme až za těch 20 let a jediné, co se pak dá změnit, je hodnocení, či rozdělení na to, co se stalo “díky” a co “kvůli” události předešlé.

Slovo “puberťák” je často vnímáno negativně. Rodiče se často ptají, jak přežít pubertu svého dítěte. Málokdo si ale uvědomí, že i oni sami pubertou museli projít, když se stali rodiči …

Samozřejmě, jako každé pravidlo, má i takto “mnou vnímané” pravidlo, své výjimky. Záleží na úhlu pohledu, dosavadních zkušenostech, vzdělání … a ochotě se i nadále učit. Říká se, že “učený z nebe nespadl”, tak proč se bojíme ptát a diskutovat? Proč věříme “svému” stereotypnímu vnímání, když “ti druzí” do “teď a tady” žili “jinak či jinde”?

“Jinak” nemusí znamenat lépe nebo hůře, ale byly doby, kdy lidé dávali svůj život v sázku proto, aby mohli žít “jinde”. Přečtěte si Příběhy železné opony sestavené Luďkem Navarou. Ani já netušila, co se v Československu dělo, přestože jsem v něm žila, studovala, pracovala, pořídila si rodinu a až po roce 1989 doháněla jazykové znalosti … až když jsem se potřebovala domluvit v zemích, kde se česky učí málokdo.

“Teď a tady” (25.8.2023, Skalka u Nové Bystřice) žiji svou přítomnost v souladu s přírodou a svým tělem. “Tady” se už nezmění, jen to “teď” se posouvá … ale to už by bylo téma na samostatný esej.

Kdysi kdesi jsem psala o důležitosti zjišťovacích otázek. Patrně na některém blogu na internetu 😉

Otázka “Proč?” přivádí mnohého rodiče k šílenství, když je jeho dítě ve věku kolem tří let a snaží se pochopit svět kolem sebe. Když dítě odroste, přestane se ptát. Někdy to ale není proto, že už všechno ví. Často je to proto, že “starší a moudřejší” nemají na jeho otázky trpělivost anebo na některé otázky sami neznají odpověď. Dalším důvodem mohou být návyky z minulosti. Slovo “slušnost” mělo v 60. a 70.letech v Československu jiný význam než dnes v České republice … a patrně už tehdy mělo v demokratickém západním světě. Tehdejší “naše” “slušnost” by se dala popsat jako “nemluv a šoupej nožičkama, když se baví dospělí”.

Schopnost ptát se a komunikovat je ale důležitá v každém věku a v každé době. Já byla ráda, když padla Železná opona a otevřela se možnost svobodně cestovat na Západ a ověřit si mýtus o černobílém světě. Ve školách nám bylo vštěpováno, že Západ je špatný a Východ dobrý. Pak k nám v roce 1968 přijely armády bratrských zemí RVHP (Rada Vzájemné Hospodářské Pomoci) a bylo po iluzi. V té době jsme bydleli kousek od Václavského náměstí a budovy Československého rozhlasu. Bylo mi 13, blbý věk na pochopení, co se děje, když jsem po návratu z Krkonoš viděla postřílené Národní muzeum a tanky – jeden namířený na budovu rozhlasu a druhý na naší školu. Mým rodičům se patrně vybavila jejich puberta v době druhé světové války, podobně jako mně připomíná situace kolem války na Ukrajině moje pubertální období v době “normalizace” v Československu.

Je mi líto, že jsem se svých rodičů neptala, jak tu dobu prožívali oni. Po pádu Železné opony jsme se třemi dětmi odešli na rok a půl na zkušenou do Německa … nakonec jsem v zahraničí strávila 20 let, děti dostudovaly a osamostatnily se … a všichni jsme za tu dobu o 20 let zestárli. Mí rodiče těch dalších 20 let ani nepřežili.

Teď si nadávám, že jsem si nenašla čas a nepovídala si s nimi, dokud měli chuť si povídat.

A to je ten odstrašující příklad, který tu nabízím.

Já vím, že čas se vrátit nedá a svých vlastních rodičů se už na osobní prožitky a názory nezeptám, jen chci, aby “se to vědělo”. Životními etapami od dětství do stáří procházíme všichni a občas je vhodné se zeptat a něco nového se dozvědět, naučit. I od dětí, které se mnohem snadněji učí jazykům i jiným dovednostem, v dnešní době např. počítačovým.

…. my máme přání jediný, štěstí, zdraví, štěstí zdraví, hlavně to zdraví.

Předpokládám, že každý Čech pozná, že to je začátek písně Narozeninová od Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka. Každý Čech si taky nejspíš vybaví melodii, protože ji někdy někomu zpíval …

… ale zná ji opravdu “každý” nebo se “to jen říká”? Ono “se říká” leccos, často fráze “aby řeč nestála” … ale někdy je lepší neříkat vůbec nic …

Dneska vzpomínám na maminu, která mi před deseti lety k narozeninám zemřela. Chybí mi, mám v sobě pocit čehosi neuzavřeného. My jsme s rodinou bydleli dost dlouho v zahraničí (svobodně, ne jako emigranti), ona v Čechách, při mých občasných návštěvách jsem si nevšimla, že stárne nebo se ona tvářila jako že je v pohodě. Vrátila jsem se až na poslední rok jejího života a nějak nevěděla, jak konverzovat. Dřív většinou povídala ona, já spíš naslouchala …

Teď už si nepopovídáme, ale vybavuji si, co kdy říkala. Navíc si ve svých 68 mi lépe spojuji její zkušenosti a z nich vyplývající rady s dobou, kdy je udělovala. Dnes mi dávají smysl.

Mami promiň a díky.

… a lidi blbnou … si myslím já.

Internet je úžasným zdrojem informací a kdo umí číst, má chuť se učit a občas přemýšlet, má celé dny co dělat. Jen nesmí podlehnout přesvědčení, že všechno, co se na internetu dočte, je pravda. Resp. že je informace pravdivá i “dnes”. Vyhledávače – já se ptám nejčastěji strýce Googla – prohledávají taky archivy.

Je úžasné, jakou rychlostí se dnes dostaneme k informacím, ale dokážeme je stejně rychle i zpracovat? O tom mám své pochybnosti a to nejen proto, že jsem důchodkyně a už mi to nemyslí tak rychle jako zamlada.

Každý máme i jiné zkušenosti a mnohé jsou (nebo mohou být, ať neurazím všechny najednou ;-)) pro lidi s jinými zkušenostmi nepochopitelné. Myslím s jinými vlastními zkušenostmi. Ten, kdo má/měl/bude mít možnost cestovat po celém světě od dětství (většinou s rodiči) nebo aspoň od mládí (v rámci různých studijních výměn nebo na vlastní pěst) těžko chápe, že byla doba, kdy byl celý Východ od Západu oddělen ostnatými dráty a svobodné neorganizované cestování bylo přinejmenším složité.

Netvrdím, že v “dnešní době” může cestovat každý, doprava i ubytování něco stojí. Musíte mít dobré zaměstnání nebo bohaté sponzory 😉 Jen už víc než dřív záleží na prioritách každého z nás. Na hranicích mezi Českou republikou a Rakouskem či Něměckem už nejsou ostnaté dráty. Lidi už nemusí emigrovat a vystavovat sebe a své bližní sledování StB a svoje děti nemožnosti studovat, aby se přesvědčili, že “všude je chleba o dvou kůrkách”.

Teď už nám zbývá jen schopnost komunikovat, abychom společně zpomalili globální oteplování.

… a to platí pro všechny lidi na naší planetě Zemi. Anglický název je the Earth, německy die Erdboden, francouzsky la Terre, finsky Maapallo … a mohla bych pokračovat kopírováním výsledků z aplikace Google Translate, kterou jsem si zvykla pro překládání používat. Nejsem profesionální překladatel, ale baví mě jazykové hříčky. Ani já nevěděla, kolik významů může mít například anglické sloveso “call” než padla Železná opona. Pak jsme i my z Východu měli možnost cestovat a pracovat na Západě. Tím se zvýšila i motivace ke studiu západních jazyků. V totalitním Československu jsme měli povinnou ruštinu, bohužel si z ní moc nepamatuju, byl to jazyk národa, který nás v srpnu 1968 okupoval.

Ale abych se vrátila k tomu volání … když jsme se přestěhovali do Anglie, jezdívali jsme do Londýna většinou vlakem. I v Anglii hlásí, na kterou kolej přijede vlak a kam pokračuje dál. Tehdy jsem poprvé slyšela “the train is calling at …” a jako Češka s oblibou v pohádkách, jsem si představila mašinku Zdeňka Millera, jak jede anglickou krajinou a před nádražím volá “haló, už jedu”.

Pohádky mám ráda pořád. Je mi příjemné vědět, že aspoň něco končí dobře. Jen jsem se musela smířit s tím, že se na ně koukám většinou sama. Ne, že bych neměla děti a vnoučata, ale bydlí tak daleko, že se za mnou dostanou na pár dnů jednou za pár měsíců.

Stýská se mi po nich? Jistě, ale nemůžu mít svým dětem za zlé, že jsme se do Čech nevrátili po původně plánovaném roce a půl. V zahraničí jsme nakonec žili 20 let. To je doba, která se spíše podobá emigraci než přechodnému pobytu. Jsem ráda, že jsme součástí Západu a kolem hranic není ostnatý drát.

… or how to call days or weeks since the last time everything was “normal”. Well, “normal”, what it is? “Normal” for me does not necessarily mean “normal” for others, including close relatives … and what am I actually talking about? Family status? Working? Being on holiday? Helping someone? Health problems of someone else? Mine health problems?

The last is now true for me.

Since my last post I pushed myself to help a family member while moving, but my body started to complain. Quietly at first – I think it knew before I set up on the trip, then louder … eventually I ended up in the hospital.

I feel lucky, that I was able to drive myself to my doctor, then to the hospital. I feel lucky I have a good doctor, that sometimes does not listen to my “I’m OK” – I was booked for a check-up for driving licence. I feel lucky my dog was staying in a place I trust, although it is a bit further away. I feel lucky to be in good terms with my extended family – they live closer than my kids and were able to support me “here and now”.

I’m glad my kids supported me online, but I wouldn’t ask them to move closer because of me. We moved them abroad when they were just kids, of course they grew up, studied and matured abroad when we didn’t return after planned one year and a half. They also have a good knowledge of English I didn’t dream of at their current age. I grew up in the Eastern Bloc 🙁

So now I start a new stage of my life, getting used to everyday medicine. Still feeling lucky, because I have two choices in the morning – get up or not. This may not sound funny for you, but in the context of my life it is 😉