Author: admin

How to spot disinformation on social media … aneb Jak rozpoznat dezinformace na sociálních sítích

V krátkém videu na BBC je několik tipů, jak rozpoznat dezinformace na sociálních sítích: https://www.bbc.com/news/av/world-67177744

Je anglicky, ale problematika je celosvětová. Sociální sítě pouze zjednodušují šíření čehokoliv, co na ně někdo v momentálním emočním rozpoložení napíše. Jenže, “co je psáno, to je dáno” a “vyřčené slovo a vystřelený šíp se zpátky nevrací”. Vyjádření, které nějaká známá osobnost napíše večer na X (dříve Twitter), případně na Facebook se do rána rozšíří a každý, kdo má účet na dané sociální síti může mít potřebu se k tématu vyjádřit, i když není odborníkem v oboru a vyjadřuje jen svůj osobní názor. Nehledě na neurvalé komentáře typu “ty jsi v*l”.

Připomíná mi to citát z Velké předscény ze hry Voskovce a Wericha Balada z hadrů (premiéra v roce 1935) “Tenkrát když král poslal druhýmu králi posla, aby mu vyřídil, že je vůl, no to trvalo. Dneska to máte e, e, eee, e, eee. To ví dřív, než to řeknou.” … následuje “Ovšem pravda je, že dneska nejsou tak hákliví.”

Nemyslím, že by se měly sociální sítě zakazovat nebo jejich majitelé činit zodpovědnými za cokoliv, co se na sítích objeví. My všichni bychom se měli stále vzdělávat, protože “učený z nebe nespadl” a doba, kdy byl svět rozdělen na dobro a zlo, je … snad … za námi.

A hlavně … před každým použitím klávesy “enter” bychom si měli přečíst, co jsme napsali a jak by se obsah líbil nám, kdybychom byli příjemcem textu. Obrazovka počítače nikoho nechrání před emočními šrámy a naštvání odnese nejbližší okolí naštvaného.

Blbej dotaz, že? Přece 24!

Nojo, ale “někdo” se chová, že “jejich” den má aspoň 48 hodin. Jenže “lidé” jsou smrtelní. Nejsou na adapter jako elektronické “hračky”, které stačí na patřičnou dobu propojit se zdrojem elektrického proudu a jejich baterie se dobije. My, lidé, potřebujeme odpočívat.

Často slýchám, že “tehdy byla jiná doba” nebo “teď je jiná doba”.

To je fakt.

Každým novým dnem začíná jiná doba, ale troufám si tvrdit, že i ten nový den vnímáme každý jinak … v závislosti na věku, zeměpisné poloze, závislosti na druhých, momentálním rozpoložení, dosaženém vzdělání, jazykových znalostech, schopnosti se domluvit … někdy to bývá problém i v jazyce mateřském.

V dnešní době bych nechtěla být např. na Blízkém Východě nebo na Ukrajině, ani jinde, kde si egoističtí vládci dokazují, že jejich “pravda” je “pravdivější” než “pravda” druhých … i když rozdíl může být jen ve formulaci, zvoleném jazyce či slovosledu. Když “nás” někdo rozčílí, nepřemýšlíme, ale “vybouchneme”, často na nevinné, protože výrazy, které bychom mohli a měli použít, “nás” tváří v tvář člověku, který “nás” naštval, nenapadnou.

Zkusme zpomalit a ptát se. Nesuďme jen podle vzhledu.

Na čele nemáme napsáný životopis. Ani by se nám tam nevešel … s výjimkou miminek, u kterých by mohlo stačit datum narození. Ve válečných zónách umírají i děti. Přeživší se po zbytek života vyrovnávají s tím, co přežili …

Nejradši bych se inspirovala pohádkou Šíleně smutná princezna a egoistické vůdce poslala bojovat do bahna, aby si své mocenské touhy vyřídili mezi sebou a neobtěžovali prostý lid. Bohužel, v životě se nedá realizovat totéž, co ve filmu.

Is it only me having a feeling that some applications take us for fools? Or do we really believe “everything” written on the internet?

Even the sentence “I’ve read this or that on the internet” is misleading. The internet is formed by a network of servers connected by some technology, that enables us to search for information someone has written, about the topic we are interested in, in the usual time of the day according to the timezone we live … then “people” are complaining about the social networks and technology not realising that we humans have the choice to read – and believe – whatever we deem trustworthy, everyone according to his/her upbringing and experiences up to the day they can “read and understand” what someone else has written.

Just real communication is missing if we only rely on the online services. Written communication without the tone of the voice and body language is incomplete.

Another problem I see is that we don’t listen to each other. I don’t mean in the sense of “obey”, but just listen what others have to say before interrupting with own advise. In the global world chances are that we speak different mother languages and we don’t possess same vocabulary. You can use automatic translation for written material, but it is kind of hard to use it when we speak.

My English will never be perfect, even after I lived in England for 15 years. I don’t know the grammar and I’m not ashamed anymore. It just takes a bit of patience and understanding from the “natives” to allow the learners a bit more time to express themselves. Otherwise we all are on the way to Madland.

Thanks for listening … sorry, for reading 😉

TV series, documentary about “Structures of steel and iron eerily stand unfinished after they were abandoned midway in construction, covered in weeds, moss and rust, the show explores what they could have been.”

Which TV? I have no idea.

I’m watching the series on YouTube, the only platform I subscribed to because I didn’t want to be bothered by the adverts. YouTube gives me the opportunity to watch talks, news … then fairy tales to calm down if the news are too horrible …

I know, there is too much information on the internet. Too much to be able to distinguish between genuine information and fake. AI (artificial inteligence) can help us to translate the words, but hardly the feelings of those that needed to abandon those places.

Only some of those places were turned into museums, where we can learn from the mistakes our predecessors made. Having the internet, we all can learn to make less mistakes in the future.

V době, kdy si nemůžu zajít do Osvobozeného divadla (už neexistuje) ani si poslechnout nahrávky se svými rodiči (jsou mrtví), přemítám, jaké chyby poučily v životě mě.

Napadá mě jediná – neptala jsem se.

Snad jsem měla pocit, že až přijde čas, abych něco věděla, že se to dozvím. Až později jsem objevila knihu Roberta Fulghuma “Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce” a řekla jsem si “no jo, ale co jsem se mohla naučit v mateřské školce, když jsem do ní nechodila”. Než mi došlo, že bych se mohla zeptat i rodičů, zemřeli.

Tak teď se stále učím něco nového, někdy jen pojmenovat to, co znám, jinak, v cizích řečech. A je to docela zajímavé. Často si dokonce potřebuji dohledat význam nějakého slova v češtině. Bydlela jsem asi 20 let v zahraničí a za tu dobu se do češtiny dostalo mnoho “nových” slov. Možná jsme je ještě nepřijali oficiálně – lingvisté mají jiné potřeby než prostý lid, kterému stačí se domluvit a tvorba nových učebnic taky nějakou dobu trvá – ale jsou tu a my si na ně zvykáme.

Zvykáme si i na neformálnější komunikaci. V angličtině je například 2. osoba jednotného čísla stejná jako 2. osoba čísla množného, takže naše vykání / tykání v ní nedává smysl. Lidé se k sobě chovají převážně zdvořile a bez ptaní nepoznáte, jestli se bavíte s uklízečkou nebo ředitelkou nějaké instituce.

Zblbnout se ale někteří při referendu o brexitu nechali stejně jako část Slováků při včerejších volbách … bohužel.

Opravdu chceme opakovat zkušenosti našich rodičů / prarodičů, kdy jsme po 2. světové válce z Českého pohraničí vyhnali obyvatelstvo německé národnosti, protože Hitler před válkou naše pohraničí zabral? Zůstat mohli jen ti, bez kterých se naše hospodářství neobešlo. V pohraničí ale chybí ale i ti, kteří pracovali v místních textilkách a jiných provozech nebo obdělávali svá políčka na základě zkušeností, předávaných v rodinách z generace na generaci. Chybí kontinuita.

Opravdu věříme tomu, že se dá něco změnit tím, že v “druhých” vyvoláme strach, předložíme jim vlastní “pravdy” a zbavíme – minimálně do dalších voleb – možnosti svobodně se rozhodovat? Takový experiment u nás na Východě už byl. Říkalo se mu socialismus a já jsem ráda, že v roce 1989 skončil.

Jak už jsem zmínila, “každej jsme nějakej”.

Naše odlišnost by ale neměla vést k rozdělování společnosti, ale k většímu potenciálu při řešení problémů, které se týkají nás všech. V současné době to jsou klimatické změny, o kterých se více mluví ve vědeckých kruzích než v “běžné” populaci. Pro “běžného” občana to je téma neuchopitelné, až děsivé, tak se raději bavíme o věcech “banálních” jako “co nakoupit, co uvařit”. Takové diskuze ale dávají smysl jen když máte pro koho vařit. Můj pes je spokojen s granulema, které jsem mu vybrala, a já se v klidu vracím k jídelníčku mého dětství. Jednou z největších pochoutek byly brambory na loupačku – brambory uvařené ve slupce, které si každý oloupal sám a k nim jsme si dali tvaroh nebo kyselé mléko. Není to tak dávno, je mi pouhých 68 let, píše se rok 2023. Narodila jsem se v Praze.

“Každej jsme nějakej”, ale jedno máme společné – schopnost se učit “novým” věcem. Spousta “nového” najdu i já, živila jsem se jako programátor a teď žiju v přírodě a s jistotou poznám tak myš, což jsou moje “spolubydlící”. Spoustu “nového” se bych se mohla naučit i od mladých … kdyby pořád někam nechvátali. I v jejich generaci se v průběhu života každý vybere nějaký obor, optimálně takový, který ho baví a který může učit. Vývoj půjde dál, takže i jejich děti budou žít dál, ve světě, jehož podobu nezná ani ten nejchytřejší. Jediné, co se dá předvídat s jistotou je, že za rok bude každý z nás o rok starší … pochopitelně pokud ten rok přežijeme 😉

Učme se znovu komunikovat přímo, bez sociálních sítí jako mediátora. Ptejme se … i dětí, které s informační a dalšími novými technologiemi vyrůstají a jsou pro ně stejně běžné jako pro mě byla tužka a papír. Žijme udržitelně, s ohledem na současné děti, jejichž budoucí “starosti” mnozí bagatelizují. Nežijme stylem “po nás potopa”, zvlášť když se ty potopy ve světě dějí. Dopřejme mladým rozšiřovat si obzor cestováním, i když to “za nás” nebylo možné.

Svět není černobílý, jak se nás za totality snažili přesvědčit. Svět je barevný a odlišnost je žádoucí … jen se musíme umět domluvit.

… rčení, s kterým nejde polemizovat, které nejde ani zpochybnit. Je to tak.

Ale proč jsme “každej nějakej” … a hlavně, co můžeme dělat, abychom se domluvili, když jsme “každej nějakej”. Abychom si byli schopni sednout společně ke kulatému stolu, pohovořit o prioritách dané doby, dané oblasti … a pak je společně řešit. Když jsme “každej nějakej”, máme i nějaké schopnosti a zkušenosti, které můžeme předávat dál.

Ale abychom nějaké zkušenosti mohli předávat dál, musíme komunikovat a navzájem si naslouchat (nepoužívám slovo “poslouchat”, protože kromě pocitově nezbarveného, např. “poslouchat hudbu”, se v češtině používá i v pocitově zbarveném smyslu “být poslušný”) … a to je problém. Zvlášť v písemné komunikaci, kdy nedostanete reakci okamžitě, ale s časovou prodlevou několika minut, hodin, dnů, týdnů … roky už nemá smysl počítat, málokdo si zapamatuje, co někomu napsal včera, natož před rokem.

Jistě, pamatuje si to počítač, resp. aplikace, které používáme k posílání mailů či okamžitých zpráv. Ale kdo se v tom má vyznat. Aplikací je čím dál víc, některé jsou (ne)bezpečnější než jiné … do “chytrého” telefonu si je nainstaluje ten, kdo takovou aplikaci potřebuje (mají ji přátelé, spolupracovníci, rodina …), pak tráví víc času dohledáváním toho, co kdy kdo řekl a jak na to reagovat … a pak se těžko hledají společné priority. Kromě základních životních potřeb máme každý jiné.

Člověk, “schovaný” za počítačem, nedostává okamžitou zpětnou vazbu a z komentářů si většinou vybírá jen to, co odpovídá jeho momentální náladě. Prosím, počítejme alespoň do sta než něco “výbušného” na sociální síti zveřejníme. Zbytečně se rozdělujeme a tak plýtváme vlastní energií, kterou by bylo užitečnější věnovat dovzdělávání neb “učenej z nebe nespad”.

Internet je plný zajímavých přednášek, kurzů, možností se ptát … využívejme ho k opravování rozbitýho světa ne k rozdělování společnosti.

Žijeme v době rychlé, chaotické, pro mnohé nepochopitelné. Černo-bílý svět studené války, ve kterém moje generace vyrůstala, dávno neplatí, ale minulost nezmizela. Je v paměti každého z nás, ne vždycky stejně. Každý z nás se narodil a vyrůstal v jiné rodině, v jiném školském systému, v jiném politickém systému. Podle toho pak vnímáme své okolí, zprávy z tisku papírového i digitálního.

Papírové noviny a časopisy lze věnovat dál, vytapetovat jimi a následně recyklovat, nenapadne-li nás jiné využití. Digitální mnohdy nelze ani s nikým sdílet – předplatné je spojeno s uživatelem a i když pošlu někomu odkaz na článek, který mě zajímá, nemám zaručeno, že si ho příjemce přečte. Ani já nemůžu zaručit, že si budu pamatovat, co jsem komu doporučovala. V jednom dni si přečtu či poslechnu zpráv několik, mám čas, jsem v důchodu a děti s vnoučaty mám daleko. Mám ale jednu zásadu – vybírám si zprávy různorodé (obsahem i jazykově), abych si zachovala duševní rovnováhu. Převaha negativních zpráv škodí stejně jako převaha pozitivních zpráv.

Skvělé pro zamyšlení jsou zprávy a pořady v cizích jazycích.

Nemusíme je znát perfektně. Ani v rodném jazyce většina z nás nezná všechny gramatické poučky. Důležité je se domluvit a k tomu stačí mít trpělivé posluchače, kteří vás po každém slově neopravují a nechají vás myšlenku několikrát přeformulovat. Zatím znám jen jednoho a tím je automatický překladač Googlu 😉

Život máme každý jen jeden …

… to přece ví každý, můžete namítnout. Jenže každý si to neuvědomuje. Miminům to ještě nedochází, batolata objevují svět ochutnáváním všeho, co jim přijde do ruky, aniž by přemýšlela odkud kam v životě směřují … pak přijde předškolní věk, školní věk … “tunel” puberty … všechna životní stádia jsou na internetu popsaná experty v mnoha jazycích. Kdyby náhodou popis ve “vašem” jazyce chyběl, můžete použít překladač Googlu nebo jiný, pokud jste si na něj zvykli.

Puberta je skutečně takový “tunel”. Na jednom konci do něho vstupuje dítě a na druhém vychází dospělý člověk. Možná ještě nemá ujasněné všechno, co bude v životě potřebovat, ale to ani mít nemůže. Nikdo neví, co se stane zítra, natož, co bude za 20 let. To se dovídáme až za těch 20 let a jediné, co se pak dá změnit, je hodnocení, či rozdělení na to, co se stalo “díky” a co “kvůli” události předešlé.

Slovo “puberťák” je často vnímáno negativně. Rodiče se často ptají, jak přežít pubertu svého dítěte. Málokdo si ale uvědomí, že i oni sami pubertou museli projít, když se stali rodiči …

Samozřejmě, jako každé pravidlo, má i takto “mnou vnímané” pravidlo, své výjimky. Záleží na úhlu pohledu, dosavadních zkušenostech, vzdělání … a ochotě se i nadále učit. Říká se, že “učený z nebe nespadl”, tak proč se bojíme ptát a diskutovat? Proč věříme “svému” stereotypnímu vnímání, když “ti druzí” do “teď a tady” žili “jinak či jinde”?

“Jinak” nemusí znamenat lépe nebo hůře, ale byly doby, kdy lidé dávali svůj život v sázku proto, aby mohli žít “jinde”. Přečtěte si Příběhy železné opony sestavené Luďkem Navarou. Ani já netušila, co se v Československu dělo, přestože jsem v něm žila, studovala, pracovala, pořídila si rodinu a až po roce 1989 doháněla jazykové znalosti … až když jsem se potřebovala domluvit v zemích, kde se česky učí málokdo.

“Teď a tady” (25.8.2023, Skalka u Nové Bystřice) žiji svou přítomnost v souladu s přírodou a svým tělem. “Tady” se už nezmění, jen to “teď” se posouvá … ale to už by bylo téma na samostatný esej.

Kdysi kdesi jsem psala o důležitosti zjišťovacích otázek. Patrně na některém blogu na internetu 😉

Otázka “Proč?” přivádí mnohého rodiče k šílenství, když je jeho dítě ve věku kolem tří let a snaží se pochopit svět kolem sebe. Když dítě odroste, přestane se ptát. Někdy to ale není proto, že už všechno ví. Často je to proto, že “starší a moudřejší” nemají na jeho otázky trpělivost anebo na některé otázky sami neznají odpověď. Dalším důvodem mohou být návyky z minulosti. Slovo “slušnost” mělo v 60. a 70.letech v Československu jiný význam než dnes v České republice … a patrně už tehdy mělo v demokratickém západním světě. Tehdejší “naše” “slušnost” by se dala popsat jako “nemluv a šoupej nožičkama, když se baví dospělí”.

Schopnost ptát se a komunikovat je ale důležitá v každém věku a v každé době. Já byla ráda, když padla Železná opona a otevřela se možnost svobodně cestovat na Západ a ověřit si mýtus o černobílém světě. Ve školách nám bylo vštěpováno, že Západ je špatný a Východ dobrý. Pak k nám v roce 1968 přijely armády bratrských zemí RVHP (Rada Vzájemné Hospodářské Pomoci) a bylo po iluzi. V té době jsme bydleli kousek od Václavského náměstí a budovy Československého rozhlasu. Bylo mi 13, blbý věk na pochopení, co se děje, když jsem po návratu z Krkonoš viděla postřílené Národní muzeum a tanky – jeden namířený na budovu rozhlasu a druhý na naší školu. Mým rodičům se patrně vybavila jejich puberta v době druhé světové války, podobně jako mně připomíná situace kolem války na Ukrajině moje pubertální období v době “normalizace” v Československu.

Je mi líto, že jsem se svých rodičů neptala, jak tu dobu prožívali oni. Po pádu Železné opony jsme se třemi dětmi odešli na rok a půl na zkušenou do Německa … nakonec jsem v zahraničí strávila 20 let, děti dostudovaly a osamostatnily se … a všichni jsme za tu dobu o 20 let zestárli. Mí rodiče těch dalších 20 let ani nepřežili.

Teď si nadávám, že jsem si nenašla čas a nepovídala si s nimi, dokud měli chuť si povídat.

A to je ten odstrašující příklad, který tu nabízím.

Já vím, že čas se vrátit nedá a svých vlastních rodičů se už na osobní prožitky a názory nezeptám, jen chci, aby “se to vědělo”. Životními etapami od dětství do stáří procházíme všichni a občas je vhodné se zeptat a něco nového se dozvědět, naučit. I od dětí, které se mnohem snadněji učí jazykům i jiným dovednostem, v dnešní době např. počítačovým.