Author: admin

Mám hlavu plnou různých citátů. Často vím, kdo “to” řekl či napsal, ale nevím kdy nebo v jaké hře. To se pak ráda zeptám strýce Googla, který ze mnou zadaných slov na internetu vyhledá stránky, kde se ta slova vyskytují. Pokud znám citát téměř doslova, je naděje, že vyhledaných stránek nebude moc a snadno si vyberu odpovídající text. Zadám-li ale jen 3-4 slova z celé věty, může se stát, že ve výběru budou stovky stránek a já budu muset přemýšlet dál.

Dnes jsem tedy hledala text V+W o “lvech společnosti” a jelikož ho znám téměř doslova, vrátil mi vyhledávač jen Pracovní list ke hře Ceasar, kde je “můj” citát i v kontextu. Vybírám:

“BULVA: Ó ne! Lidé nejsou zvěř, jsou něco horšího! Lidé jsou lidé! A přitom mají tolik drzosti, že si nadávají jmény zvířat, a tím zvířatům křivdí! Vezměte si třeba toho lva. Řekne se lev společnosti, lev salónů! Dobře! Ale viděl jste někdy skutečného lva, toho čtyřnohého, z pouště…

PAPULLUS: …co má vzřívu?

BULVA: …co má hřívu, viděl jste někdy takového skutečného lva, jak si sbalí smoking do kufru, jak jede na Krkonoše, tam se fláká týden po boudách, pak se vrátí, namaže si obličej hnědým krémem, aby vypadal opálený, jde do společnosti a tam pak říká (paroduje blazeovaný tón): Milostivá paní, ten sešup z Míseček, když fouká fukéř…”

Hledání “sešup z míseček když je fukéř” mi vrátilo 10 odkazů, když jsem hledala jen “fukéř”, dostala jsem 789 odkazů a musela bych přidat další slovo, aby mi Google vrátil již uvedený pracovní list.

Co tím chci říct?

Vlastně jen to, že při “dekódování” informací z internetu je nutné používat i mozek a zkoumat kontext vyhledávané informace. U hry Caesar se například můžeme zajímat o dobu vzniku, autory … některým může hra asociovat osobní vzpomínky, pozitivní nebo negativní, podle situace, kdy hru viděli či slyšeli … podle “dnešní” dostupnosti … ale každý si v ní “vybereme” to “své”.

A to v tomhle příspěvku vůbec neuvažuju o lidech, kteří neumí česky 😉 Chápat humor a satiru v cizím jazyce je obtížné.

Mír v kořeni slova smíření naznačuje, že se smířením snažíme dosáhnout míru, jednoty, souladu … píše se na internetu. Toto slovo prý zahrnuje proces, který odstraňuje překážky zabraňující nastolení míru, ne jen výsledek, který se dosáhne jejich odstraněním. Pokud nelze odstranit překážky, je nutné se smířit sám se sebou … si myslím já.

Tak jsem se smířila … s tím, že jsem nebyla schopná “vydejchat” dlouhodobé manželství “online”. Místo vyvolání včasné výměny názorů, či dokonce hádky, při které bychom si s manželem vysvětlili, co je a není možné, jsem jen předpokládala, že odloučení je dočasné. Manželství jsem uzavírala s dovětkem “dokud nás smrt nerozdělí”.

Nemám už potřebu popisovat, jak k tomu vlastně došlo. V průběhu posledních téměř 18ti let jsem si ověřila, že nikdo nemá moje životní zkušenosti, takže i když vyslechnu názory a rady jiných, nemůžu se podle nich řídit. Já jsem já. Formovalo mě moje dětství a mládí, školy a lidé, se kterými jsem se potkávala, prostředí, ve kterém jsem žila. V dobrém i špatném.

Se svým svědomím jsem se vyrovnala při pouti smíření do bývalé Romavy.

Romava je jednou z několika obcí v česko-rakouském pohraničí, které byly v 50.letech minulého století srovnány se zemí. Původní obyvatelstvo bylo po 2.světové válce vyhnáno (či vysídleno, na podstatě název nic nezmění), pohraničí se stalo součástí pásma, které nás pak dlouhá léta dělilo od svobodného světa. Železná opona už na hranicích není, ale šrámy na duši zůstávají. Proto jsem ráda, že se historie připomíná a snažíme se s ní vyrovnat. Organizátorům Poutě smíření děkuji.

Bydlím nedaleko hranic mezi Českou republikou a Rakouskem. Hranic, které byly do roku 1989 zadrátovány, abychom náhodou nemohli “zabloudit” k sousedům. Na některých úsecích byly dráty elektrifikovány, i zvěř se prý po odstranění drátů hranicím nějakou dobu vyhýbala. Na Západ se utíkalo nejen z Čech, ale i z východního Německa … dvě rodiny i balónem …

Letošní pouť smíření z bývalého Košťálkova (Gottschallings) do bývalé Romavy (Romau) přes rakouský Radschin je již 13.jarním setkáním poutníků z české i rakouské strany. Zvou na ni karmelitáni z Kostelního Vydří, Přírodní škola z Prahy a přátelé z Česka i Rakouska.

Smiřování fandím. Myslím si, že smíření se s minulostí, resp. s faktem, že minulost se nedá změnit, je nezbytnou podmínkou pro “uzdravování ran minulosti”. Život je cesta, jen trochu jiná než cesta do školy, na nákup, na dovolenou … život je totiž jednosměrný a končí smrtí.

Ač nevěřící, na pouť se chystám. Potřebuju se smířit sama se sebou … že neumím seřvat lidi, kteří mi ubližují svým pocitem, že mě znají líp než se znám já. Většinou se snažím pochopit jejich “úhel pohledu”, někdy zbytečně dlouho, takže mě pak mají za blbce. Mou frustraci z nepochopení a z ní pramenící “nálady” pak většinou odnesou moji nejbližší.

Ale učím se a “naděje umírá poslední” … se říká. Pomáhá mi humor a “serenity prayer”: “God, grant me the serenity to accept the things I cannot change, courage to change the things I can, and the wisdom to know the difference.”

Jsem moc ráda, že jsme součástí demokratického světa a nedělí nás od něj dráty. Zájemcům o historii doporučuji český historický dokument Pozor! Státní hranice, který popisuje dobu na česko-západních hranicích v době mezi únorem 48 a listopadem 89. Není to fikce, opravdu se to stalo.

Slovní humor bývá nadčasový …

… bohužel ale také většinou do jiných jazyků nepřeložitelný. K pochopení totiž nestačí znalost jazyka. Je žádoucí něco vědět i o době vzniku satirického díla a atmosféře ve společnosti.

Být či nebýt je předscéna ze hry Caesar Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Satirické hry pro Osvobozené divadlo psali v letech 1927-1938. Z jedné z nich je i citát “Je lepší si střílet z kultury, než střílet do kultury.” … ten je platný i dnes (květen 2023).

V roce 1955 se stal partnerem Jana Wericha Miroslav Horníček. Z té doby je i uvedená nahrávka, dostupná na YouTube.

Mám ráda humor, zvláště slovní.

Pomáhá mi získat nadhled nad situací, která mi nemusí být příjemná, ale jelikož se nedá změnit, je nutné se s ní vyrovnat. Humor mi pomohl přežít i totalitu., která se tehdy zdála nezměnitelná a dnes jsem ráda, že to bylo pouhé zdání.

Za svobodna jsem chodívala do různých divadel – Divadla Járy Cimrmana, Semaforu, na Vodňanského se Skoumalem … do Violy … na mnohá představení i několikrát – a četla humorné a “milé” knížky. Jednou z nejoblíbenějších byl Saturnin od Zdeňka Jirotky. Připadá mi zajímavé, že ji autor psal v době druhé světové války a román vydal v roce 1942.

Určitě nejsem jediná, kdo si v těžkých chvílích pomáhá humorem. Příkladem může být úspěch Osvobozeného divadla z dob mládí mých rodičů. Nevím, jestli do něho před válkou chodili, nestihla jsem se jich zeptat. Na památku mi zůstal soubor LP desek z repertoáru divadla z let 1928-38, který dostala mamina k nějakým narozeninám a já si je často pouštěla. Teď je můžete poslouchat i na Youtube, ale není to ono, když se nemusíte po každých pár písních zvednout a otočit desku 😉

Díky, mami!

… tedy aspoň mě se většinou na důvody důležitých rozhodnutí nikdo neptal.

V “dnešní době” internetu a sociálních sítí může dokonce někdo předpokládat, že všichni vědí, resp. mohou vědět, všechno. Máme přece internet, vyhledávače, mnoho webových stránek obsahuje sekci “často kladené otázky” … ale i umělá inteligence má své meze. Google překladač sice překládá mnohem lépe než v době vzniku, ale stále se učí. V překladu češtiny do angličtiny může mít problém se zdrobnělinami (jablíčko přeloží jako “apple”), v překladu angličtiny do češtiny např. s rody (“I was in theatre” přeloží “byl jsem v divadle”, ačkoliv já jsem žena a mělo by být “byla jsem v divadle”).

Mohlo by se zdát, že jsem proti umělé inteligenci. Není tomu tak. Jen si myslím, že se i my, lidé, musíme učit, abychom byli schopní s novou technologií pracovat.

Nenapadlo by mě, že někdy budu souhlasit s Leninem, ale jeho citát “učit se, učit se, učit se”, který provázel mé dětství a mládí, není úplná blbost. Je rozhodně lepší si k danému tématu něco přečíst dřív, než se pustíme do neznámé osoby z internetu.

Otázkou zůstává, od koho se máme učit. Já se třeba ráda něco naučím od svých bi/tri-lingvních vnoučat a “rodinných puberťáků”, kteří vyrůstají ve světě mobilů, podobně jako moje generace vyrůstala ve světě kalkulaček. Na internetu jsem zjistila, že ještě všechny nejsou “retro”, hurá!

Předpokládám, že to taky znáte. Zeptáte se na něco strýce Googla a kromě více či méně vhodné odpovědi se zobrazí taky několik řádků s nápady, na co všechno byste se ještě mohli zeptat. Ale proč?

Pokud je odpověď méně vhodná nebo zcela nevhodná, přemýšlím, jak se lépe zeptat, abych dostala vhodnější. Pokud je už první odpověď vhodná, netuším, proč bych se měla ptát ještě na spousty dalších blbostí jen proto, že se na to “Lidé také ptají …”. Jo, ti lidé mohou mít podobné zájmy, ale mohou žít na míle daleko, mohou být mnohem mladší nebo naopak mnohem starší, jejich mateřský jazyk může být jiný než můj a já použila online překladač, protože mě třeba zaujal obrázek nebo zprávu napsal přítel, který česky neumí.

Důvodů může být mnohem víc, proto mě děsí, když se “diskuze” na sociálních sítích považuje za plnohodnotnou diskuzi. Podle mého názoru se většinou jedná o monology několika lidí, kteří vyjadřují své názory, žertují, občas se navzájem provokují, aniž by chtěli dospět ke společnému závěru.

Chápu, že člověk může být občas v náladě – pozitivní či negativní, kterou chce s někým sdílet. Je ale opravdu nutné o tom informovat na sociálních sítích typu “drbna” (tak se říkávalo novinám Večerní Praha – noviny kdysi prodávané i v pražských ulicích)?

“Co je psáno, to je dáno.” Sdělení na sociální síti je někdy i přečteno, čím slavnější člověk, tím více lidí se o jeho “přešlapy” apod. zajímá … mezi komentátory se ale brzy vytvoří minimálně dva tábory, jeden pisatele podporuje, druhý jím pohrdá. Inu v době internetu a sociálních sítí si každý myslí, že je novinář a že trochu té mediální slávy padne i na něj. Nebo ne?

Internet je skvělý prostředek k samostatnému vzdělávání. Každý si na něm může najít, co ho zajímá, v jazycích, které ovládá nebo se je učí. Internetové aplikace jsou trpělivější než většina lidí, korektor pravopisu případné chyby podtrhne, ale studentu nenadává a nezesměšňuje ho.

Today is the day after this year’s Earth Day.

Wow, I just learned on the Wikipedia, that the first one was held in 1970. Long time before the fall of the Iron curtain, even my kids haven’t been born and the world knew – at least some scientists knew – that the Earth is warming up. 53 (in words fifty-three) years after we still don’t take it seriously and the “kids” from Fridays For Future need to remind us, that we should think about the future. Their future. Born in 1955 I may not live in 2035/2050 or whichever year is considered to be limiting at present. Though I have kids and grand-kids young enough to be able to experience those years.

To them I promised I won’t fill their mailboxes with my “motherly advice” and promises should be kept.

Moreover I know nothing they wouldn’t be able to read – in Czech, German, English or Norwegian. We took them out of Czech republic as under 10 years old and we didn’t returned after planned one and half year. I’m glad I can learn from my kids and grand-kids, not only languages.

I think we should support kids in finding their way in life. The world is a completely different place than it was when I was a kid. Of course, not everything went as we expected and/or planned, that’s called the life.

More than 30 years after the Iron wall fell opening the opportunity for democracy for “us from the East” there is a war reminding “us Czechs” about the WWII. The reasoning was similar, at the beginning someone wanted to protect someone else, then a lot of people were killed, a lot of “rubbish” was left in the nature. You can learn about some of this “rubbish” in documentaries Abandoned Engineering.

On Why So Many People Are Feeling Stressed Right Now & What We Can Do About It / O tom, proč se tolik lidí právě teď cítí stresováno a co s tím můžeme udělat (rozhovor je v angličtině)

I fully recommend the talks of Dr.Gabor Maté, born in Budapest, Hungary in 1944. Even if you may not agree with everything he says, the talks may open new horizons in your mind. It definitely worked for me.

Plně doporučuji rozhovory s Dr.Gabor Maté, narozeném v Budapešti v Maďarsku v roce 1944. I když nemusíte souhlasit se vším, co říká, rozhovory mohou ve vaší mysli otevřít nové horizonty. Pro mě to rozhodně fungovalo.

Předpokládám, že podobné pořekadlo mají ve všech možných jazycích. Ale jak zjistit, že nám může jít o život, když cizí jazyky neovládáme? Blbě. Zvlášť když komunikujeme převážně písemně. V písemném projevu chybí neverbální složka komunikace – tón hlasu a řeč těla.

I suppose they have a similar saying in every possible language. But how do we know that our lives can be lost if we don’t speak foreign languages? Stupidly. Especially when we communicate mostly in writing. The non-verbal component of communication – tone of voice and body language – is missing in written speech.

Jazykovou gramotnost považuji za jednu z nejdůležitějších gramotností v současném světě. Spoléháme-li na překladatele a tlumočníky, může nám uniknout důležitá informace. Prostě se “ztratí” v překladu.

I consider language literacy to be one of the most important literacy skills in today’s world. If we rely on translators and interpreters, we may miss important information. It just gets “lost” in translation.

Nesoudím své české vrstevníky, když se v západní cizině nedomluví. Já se tam domluvím jen díky tomu, že jsem žila asi 4 roky v Německu, pak asi 15 let v Anglii. Nejdřív jsem se ale musela “odblokovat”. Ve školách byl kladen důraz na gramatiku a tu jsem při komunikaci s přáteli nepotřebovala.

I don’t judge my Czech peers when they don’t get along in a Western foreign country. I can get along there only thanks to the fact that I lived in Germany for about 4 years, then in England for about 15 years. But first I had to “unblock” myself. Grammar was emphasised in schools and I didn’t need it when communicating with friends.

Učení je dlouhodobý proces a rozhodně by neměl skončit ukončením školní docházky. Jen je v dospělosti jednodušší si vybrat co a kde se chceme naučit. Na internetu je stále mnoho dostupných zdrojů zdarma.

Learning is a long-term process and should definitely not end when you leave school. It’s just easier in adulthood to choose what and where we want to learn. There are still many free resources available on the internet.

K překladu z češtiny jsem použila / for the translation from Czech I used https://translate.google.com.