Author: admin

Tak tu máme poslední den letošních prezidentských voleb. Českých. Mám svého favorita, ale i obavy z faktu, že příliš mnoho občanů stále věří tomu, že jeden člověk může vyřešit všechny jejich potíže a starosti. To mi přijde pravděpodobnější, že nám nedá zahynouti náš český patron Svatý Václav. Ten tu opravdu může být pro všechny občany České země.

Bez ohledu na výsledek letošních prezidentských voleb vím, že já už nikam emigrovat nemůžu a nechci. Po roce 1989 – tedy už v době svobody – jsem žila v Německu a Anglii. Ve škole jsem se učila (to není totéž jako “naučila”) povinně rusky, takže jsem pár měsíců až let věnovala doplňováním jazykového vzdělání. Za totáče mě k jazykovému vzdělá(vá)ní nic nemotivovalo, hranice byly zadrátované, o povolení k výjezdu do západní ciziny se muselo žádat, “nevhodní” většinou marně … a nebyl internet, jehož výhody se projevily nedávno, v době covidu, kdy bylo doporučeno se osobně setkávat jen s rodinou.

Na internetu jsou stále spousty materiálů k dovzdělávání ve všech možných oborech. Stačí počítač, připojení k internetu … umět číst a přemýšlet … a počítat minimálně do sta než přidám komentář k “diskuzi” pod nějakým článkem. Online “diskuze” považuji spíše za nezávislé monology. Dost možná by si lidi do očí některé věci ani neřekli.

Počítání do sta by mohlo odpovídat míli v mém oblíbeném citátu “Before you criticize someone, you should walk a mile in their shoes. That way when you criticize them, you are a mile away from them and you have their shoes.” – Jack Handy [translate.google.com citát překládá takto: “Než někoho kritizuješ, měl bys ujít míli v jeho botách. Tak, když ho kritizuješ, jsi od něj na míli daleko a máš jeho boty.”]

Letošní prezidentská kampaň se zvrhla ve “hru se strachem”. Straší se válkou, kterou už skoro rok vede Rusko na Ukrajině a kterou zatím nikdo nebyl schopen zastavit. Je nemožné, že by ji mohl zastavit kterýkoliv z prezidentských kandidátů. Nepatří to k pravomocem českého prezidenta.

Věřím a doufám, že do prezidentského křesla usedne člověk, kterého si budu moct vážit a umožní návrat k heslu “nelhat, nebát se a nekrást”. Děkuji.

Fráze, kterou můžeme uplatnit každý rok. Na začátku ledna ještě nevíme, co další rok přinese. Výjimku tvoří jen očekávané situace, například narození dítěte počatého v roce minulém. Tehdy známe i předpokládaný termín porodu, někdy dokonce, jestli to bude kluk nebo holka. Nevíme však, co s dítětem bude až mu bude 18. 18 let je dlouhá doba, ve které může nastat mnoho neočekávaných změn, jejichž důsledky můžeme zpětně zhodnotit, ale už ne vrátit. Život je jednosměrný.

Na začátku roku 2023 zná lidstvo z dějin příčiny a důsledky různých válek. Z mého pohledu spíše technicky zaměřeného člověka většinou jeden člověk nebo skupina lidí přesvědčí nějakou menšinovou skupinu, že je utlačovaná a “vyšší cíl” je zrozen. Kvůli tomuto “vyššímu cíli” jsou pak mobilizováni mladí z válkou potrefených zemí, i starší, pokud válka neskončí včas. Šťastnější přežijí a vrátí se domů k rodinám, někdy tělesně postižení do konce svého života … někteří zemřou a později jim někdo na hrob nosí květiny. Květiny a věnce ale ze smrti nikoho neprobudí … viz. Píseň neznámého vojína od Karla Kryla. Měla bych doplnit “moderní” varování, že píseň obsahuje sprosté slovo.

Jaký bude letošní rok? Poučíme se konečně, že války žádné spory nevyřeší? Začneme – jako lidstvo – hledat řešení pro zpomalení změny klimatu?

Z historie víme, že se bagatelizace problémů nevyplácí, přestože se může zdát, že “nás tady a teď” se “jejich” problém “tady a tam” netýká. V roce 2023 žijeme v globálním světě. Jsme propojeni nejen internetem, ale taky rodinnými a přátelskými vazbami. I my z bývalého Východu máme možnost poznávat, jak se žije za hranicemi. Už nežijeme jako v kleci. I prostřednictvím internetu se můžeme vzdělávat a v “pohodlí domova” doplňovat své vzdělání. Stačí počítač, připojení k internetu a vlastní motivace.

Kéž by byl rok 2023 rokem “naslouchání”. Diskutující by měli umět i naslouchat, ne jen za každou cenu prosazovat svůj názor. Jinak zůstaneme uzavření v bludném kruhu skvěle popsaném v připojeném citátu.

(překlad / translation by https://translate.google.com/)

Nečekejte, až Vám Vaše tělo připomene, že nevydrží všechno. V době internetu se zdá, že je možné být většinu dne online. Jistě, poskytovatel internetu Vás omezovat nebude a spojení poskytne celodenní, pokud možno co nejrychlejší … pokud máte dost peněz, počítač je navíc Vaším pracovním prostředkem a práce je pro Vás zároveň zábavou. Žili jsme ale i bez internetu a není to tak dávno … dopisy se v té době psaly ručně a zájmena začínala velkým písmenem.

Don’t wait for your body to remind you that it can’t take everything. In the age of the internet, it seems possible to be online most of the day. Of course, the Internet provider will not limit you and will provide a connection all day long, if possible as fast as possible … if you have enough money, the computer is also your work tool and work is fun for you at the same time. But we also lived without the Internet and it was not so long ago … letters were written by hand and pronouns began with a capital letter.

Rozhodně nechci tvrdit, že všechno bylo krásné. Až do 34 let jsem žila v totalitním Československu, po pádu Berlínské zdi jsme získali svobodu a od té doby se učíme žít demokraticky … informační technologie pomáhají při propojování světa, ale myslet za nás nemohou. Proto bych si přála, aby se každému, kdo se chystá do světa vypustit větu, jejíž důsledky si nestihl promyslet, objevil následující obrázek a počítač se mu vypnul. “Postižený” člověk by tak měl možnost vyjít do přírody nebo mezi lidi a před návratem k počítači zapomenout, co to vlastně chtěl napsat.

I certainly don’t want to say that everything was beautiful. I lived in totalitarian Czechoslovakia until the age of 34, after the fall of the Berlin Wall we gained freedom and since then we have been learning to live democratically … information technologies help in connecting the world, but they cannot think for us. Therefore, I would like the following image to appear and the computer to turn off for everyone who is about to release a sentence into the world, the consequences of which he did not have time to think through. A “disabled” person would thus have the opportunity to go out into nature or among people and forget what he actually wanted to write before returning to the computer.

V době mého svobodného mládí jsem chodívala do poetické kavárny Viola. Nejraději jsem chodila na pořady Miroslava Částka (1937-2021). Z pořadu ‘Ožeň se, bratře!’ je i následující citát.

In my single youth, I used to go to the poetry café Viola. I liked to go to the programs of Miroslav Částek (1937-2021) the most. From the show ‘Marry, Brother!’ there is also the following quote.

“‘Jsem unaven,’ řekl idiot, ‘avšak nutno se přemáhat. Kam bychom to dopracovali, kdybychom si neustále ulevovali.’ ‘Jsem unaven,’ řekl parní kotel, ‘avšak nutno se přemáhat. Vtom praskl.'” Peter Altenberg (1859-1919)

“‘I’m tired,’ said the idiot, ‘but I must push myself. Where would we get if we were constantly relieving ourselves.’ ‘I am tired,’ said the steam-boiler, ‘but one must exert oneself. At that he snapped.'” Peter Altenberg (1859-1919)

Vzkaz platí stále, v současné době (dnes je 25.12.2022) zvýrazněn existencí počítačů, internetu, chytrých mobilů a sociálních sítí. Nejchytřejší mobily už umí mnohem víc než počítače mého mládí, které by se do kapsy rozhodně nevešly. Jejich výhodou je, že postrádají emoce. Jsou jen nositeli informace, kterou na internet píšou lidé z celého světa … různými jazyky, lidé různého stáří, s odlišnými životními a pracovními zkušenostmi, na různém stupni únavy.

The message is still valid, currently (today is 25/12/2022) highlighted by the existence of computers, the Internet, smart mobiles and social networks. The smartest mobiles can already do much more than the computers of my youth, which would definitely not fit in my pocket. Their advantage is that they lack emotion. They are just carriers of information that people from all over the world write on the Internet … in different languages, people of different ages, with different life and work experiences, at different levels of fatigue.

Letos jsem měla opět možnost navštívit Cambridge. Ve svém oblíbeném Talking T’s obchodu jsem koupila jedno tričko pro sebe. Je na něm: “Nechci, nemusím, nemůžeš mě donutit, JSEM V DŮCHODU … udělej si to sám!” Vím, ne každý je v důchodu, ale vynechte “RE” z anglického “RETIRED” a každý by to mohl použít. “Tired” je v češtině “unavený”. Poselství je tudíž podobné tomu od Petera Altenberga.

This year I had the opportunity to visit Cambridge again. In my favorite Talking T’s shop I bought one t-shirt for me. It says: “I don’t want to, I don’t have too, you can’t make me, I’M RETIRED … do it yourself!” I know, not everyone is retired, but leave “RE” out of “RETIRED” and everyone would be able to use it. The message is hence similar to that of Peter Altenberg.

I love Stephen Fry. Of course I wanted to watch this video:

To my surprise this message appeared: “The following content may contain suicide or self-harm topics.Viewer discretion is advised. Learn more“

I didn’t click on “learn more”, but on the button “I understand and wish to proceed”.

I wonder, how far we want to go to let protect “us”. Even Adolf Hitler wanted to protect his nation. Then he didn’t keep his promise not to start the war if he gets Sudetenland, where German speaking population lived aside the Czech speaking one. Someone claimed that the Germans are oppressed … More than 70 years after the WWII we hear similar rhetoric from the east and people are dying again. For a noble reason? Do you believe that?

There is a saying “the road to hell is paved by good intentions”.

I hate war rhetoric. I want to live in peace with myself, the nature … for the future of the kids that yet have to grow into those little shoes on my barn door, already too small for my grand kids. The only fight I want to lead is with the dust. As I’m living in a former cow house I guess I’ll have enough to do till the day I die 😉

Učit se, učit se, učit se! … citát prý mylně připisovaný Leninovi, podle wikiquote.org ho však jako první použil Stalin.

Je mi jedno, kdo ho poprvé použil. Bylo to dávno před mým narozením, takže já později s tímto citátem v československé totalitě vyrůstala. Myšlence se obecně nedá nic vytknout, i já si myslím, že vzdělá(vá)ní je důležité. Je jen otázkou, kdo nám vzdělání poskytuje a jestli nám dovolí pochybovat o doktrínách, ptát se a diskutovat.

V současnosti se hodně spoléhá na internet. Ono je jednodušší “zeptat se strýce Googla” (nebo použít jiný vyhledávač, na který jsme si zvykli) než knižní výtisk nějaké encyklopedie. Kniha neobsahuje informace, které se nově objevily po jejím vydání, internetové encyklopedie zas nemusí obsahovat informace z doby před vznikem internetu, případně jen takové, o které je velký zájem.

Knihy, noviny a časopisy přesto nezavrhuji. I v době internetu se dají recyklovat. Knihy, které už “nikdo” nečte, se dají použít jako izolace (taková místnost pak dokonce vypadá jako knihovna), v Městské knihovně v Praze jsem kdysi viděla věž postavenou z knih …

Recyklovat se dají i noviny. Mokré boty např. uschnou lépe, když je vycpete novinama, dají se z nich dělat sošky a i z novinových balíků se dá udělat třeba křeslo, na kterém v rozhovoru Russella Howarda sedí on a Greta Thunberg.

Jak vidíte, dělat se dá leccos. Je jen potřeba si zachovat otevřenou mysl a zvídavost dětí.

Čechy, země uprostřed Evropy, odkud se muselo emigrovat, pokud se člověk nechtěl nebo nemohl přizpůsobit. Utíkalo se jistě i ve středověku – tehdy se jednalo o cesty za vzděláním. V minulém století se utíkalo v průběhu i po první světové válce, před i po druhé světové válce, po celou dobu totality, protože Československo bylo nějakou dohodou připojeno k východnímu bloku, kde . Od pádu Železné opony se zas jedná spíše o cesty za vzděláním a za prací.

I já s rodinou odjela po pádu Železné opony “na zkušenou”, nejprve na rok a půl do Německa, kde jsme nakonec zůstali 4 roky, později na počáteční 3 roky do Anglie. Česká republika v té době nebyla v Evropské unii a mezinárodní institut, kde jsme pracovali, měl ředitelství v Německu, takže jsme v Anglii žili podle německých pravidel, s výjimkou dopravních. Jak děti dospívaly, docházelo k zajímavým situacím. Podle německých pravidel se řídil třeba i příspěvek na vzdělávání, jenže v Německu se – na rozdíl od Anglie – neplatil poplatek za studium. V Anglii – nebo spíš mezi Anglií a Českem – jsem nakonec žila 15 let.

Vrátila jsem se cca před 10ti lety, kdy jsme poprvé přímou volbou volili prezidenta. Přímou volbou? V Čechách, kde jsme v anketě za největšího Čecha volili fiktivního Járu da Cimrmana?

Je mi smutno, že si v Británii zvolili odchod z EU. Je mi smutno, že už zas budeme přímou volbou volit prezidenta ČR. Je mi smutno, že se válčí na Ukrajině a problémy klimatických změn, týkající se všech obyvatel zeměkoule jsou bagatelizovány. Ale dokud dýchám, doufám.

Pochopitelně vycházím ze svých vlastních životních zkušeností. Německy jsem se začala učit až v sedmatřiceti, takže jsem od začátku nerozuměla tomu, co se moje děti ve třetí třídě německé školy učily. Totéž se později opakovalo v Anglii. Proto jsem se taky rozhodla budovat mezinárodní knihovnu a centrum pro volný čas, kde by se mohli scházet, komunikovat a hrát si lidi různých věkových kategorií, národností, zájmů … aby se poznali naživo a nejen přes sociální sítě. O to, aby byla škola hrou usiloval už v 17.století český učitel a filosof Jan Amos Komenský.

Here we have different life stages of human development. (thanks to pixy.org for the picture). In each of those stages we learn something new – first we explore the world around us by all our senses. We are looking at, touching, tasting, listening, sniffing what is at hand. Parents or siblings may tell us off in case the thing we explore is dangerous, for example a knife. Well, ask Google or whatever you favorite search engine is. There is a lot of information around. The only things you need is a computer and internet connection.

So this is the general knowledge. When talking about lifelong learning it is clear that we learn different “stuff” in different life stages. Consequently we are building on what we’ve learned before. After we learn to talk, read and write we are well equipped for the life, the life happening to you while you are busy making other plans. (John Lennon)

So we (= most humans from the age of approx. 3 until the death) have an instrument to gather more knowledge by asking questions, but at some point we stop asking. Only kids still do.

Why?

Is the life too complicated for easy yes/no questions? Are we embarrassed we don’t know what “the others” may know? Are we embarrassed we can’t speak the language of “the others”? Do we have a notion we grew up with, assuming that everyone else is of the same opinion? Are there any other reasons?

It is unfortunate that most communication moved to social networks nowadays. Written communication lacks the nonverbal parts like body language, eye contact or facial expression. Without asking “where do you have it from?”, “how do you mean it?” or “why do you think so?” we can’t be sure if the “words, words, words” were meant seriously or as a joke. Just look into slovnik.cz (or any other dictionary) to see how many possibilities there are to translate one word. Only native speakers or those learning from early childhood may not need to check its meaning before using it.

Please, learn from/about one another before dismissing them. I feel lucky being able to learn from my kids and grand kids, even if I see them just few times a year. It is the toll of living abroad for more than originally planned one and half year.