Author: admin

More than two weeks the war is raging in Ukraine, civilians are dying or fleeing into the safety … and uncertainty.

Will we humans never learn? Do we need to make same mistakes again and again? Only with better tools and equipment, maybe even knowledge … and weapons that can kill more people at once and destroy homes and infrastructure.

“We” (meaning those living outside the war zone) may fear, that the war will spread further, that we’ll need to get used to lower living standards, less traveling … thinking what can we do without.

Idiotically, there is an advantage for me, who lived till the age 34 in Czechoslovakian totality. We didn’t have that many supermarkets per capita as there was not much to be marketed. We couldn’t choose our favorite bread or butter. Coming home from work I usually got two choices – try the only other shop in my area or think of a meal without bread and butter. We didn’t have mountains of plastic rubbish, because their boom started in the 2nd half of 20.century.

Hence my advantage – I can only mirror how we lived in my childhood and my teens … in the sense of materialism. But “there ain’t no such thing as a free lunch”. For impossibility to make our own decisions we paid by our freedoms, living in a “secure cage” behind the Iron Curtain.

Still, also with a bit of absurdity, I remember with kind of nostalgia early sixtees … because at that time I was a child and I was living together with my family. I think my parents, who were young during WWII, never got over the Warsaw Pact invasion in August 1968. Now I do understand, but can’t ask them …

Stejně jako mnoho jiných pořekadel, i toto má několik verzí. To “původní” končí “… ke stáru jako když najdeš”, slyšela jsem ale i “… ke stáru jako když utne”. Druhá verze zřejmě vychází z faktu, že staří lidé zapomínají.

Zapomínání ale není jen výsadou starých. Klíče, brýle a jiné předměty aspoň občas hledají i mladí. Když jsem v dětství či mládí řekla:, “Kde mám …?”, většinou vedle mě byl i někdo, kdo řekl: “Tak se vrať, kde jsi … měla/viděla naposled.” To jsem se tehdy naučila a používám dodnes.

V době mého dětství a mládí v Československé totalitě nás ale taky učili nekriticky přijímat vše, s čím přišla “autorita”, případně vědomě lhát nebo zamlčovat názory, které nebyly v souladu s tím oficiálním.

Lidé to řešili různě. Někdo emigroval či byl režimem donucen k emigraci – docházelo k tomu během celých poválečných 40ti let, některé příběhy jsou zdokumentované v cyklu Příběhy železné opony. Z těch, kteří neemigrovali se někdo podvolil, kvůli zaměstnání ve straně zůstal nebo do ní vstoupil , někdo nedělal nic pro režim ani proti němu … a už víc než třicet let se naší minulostí vyrovnáváme.

Nevím, co kdo – kromě ruštiny – učil mého vrstevníka Vladimíra Putina, ale někdo by mu už měl vysvětlit, že válka nikdy nic dobrého nepřinesla. Současná technologie umožňuje zničit během chvilky mnohem víc než když se středověké armády sešly na poli a některá tu druhou přemohla. Do současné války chtě/nechtě vkládají peníze, energii, emoce … i jiné země. V době, kdy by se právě ty peníze, energie a emoce měly využít ve vzdělávání , výzkumu a rozvoji spolupráce při snižování dopadu klimatických změn.

Na úvod si poslechněte píseň V blbým věku – Xindl X …

Taky máte někdy dojem, že jste se narodili do blbé doby, na blbém místě a pořád jste v blbým věku? Příliš mladí na to, abyste pochopili, co se kolem děje (to jsem byla v roce 1968), příliš staří, aby vás někdo bral vážně (to jsem teď). Jen na tom, do jaké doby a prostředí jste se narodili, už nic nezměníte.

Takže “… Stále věřím, že ze mě ještě něco bude,
No jo, ale co když už bylo? …” a žiju tady a teď.

Tady a teď je pro mě bývalý kravín ve Skalce u Nové Bystřice. Moje vnoučata o mně mohou mluvit jako o babičce krávě, v kravíně přece bydlejí krávy. Nebo ne?Ale bydlela jsem i jinde.

Dětství jsem prožila na Královských Vinohradech, lyžovat a sáňkovat jsem chodila do Riegrových sadů, na základní školu do ZŠ Na Smetance. Škola stále stojí a funguje, ačkoliv na ní byl v srpnu 1968 namířen tank spřátelených vojsk. Druhý tank byl namířen na budovu Československého rozhlasu. Budova Národního muzea na horním konci Václavského náměstí dlouho vypadala jako po neštovicích poté, co si ji spřátelená vojska spletla s Čs.rozhlasem.

Pak jsem chodila do Gymnasia na Sladkovského nám. na Žižkově, pěšky přes nám Jiřího z Poděbrad, kde stále stojí Plečnikův Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně. Tehdy jsem možná ani nevěděla, kde je Slovinsko, natož kdo je Josip Plečnik. Byl to můj čas nevědění. V Československu byla “normalizace”, patrně nikomu se ani nesnilo o tom, že by byl někdy v budoucnu totalitní komunistický režim vyměněn za režim demokratický. Sláva, stalo se to.

Budoucnost se těžko předvídá. Blbé je, že náš život není jenom test. Kdybychom některé situace mohli prožít znova, možná bychom byli lépe připraveni, ale to nejde. Vrátit se můžete jen na cestě, když zjistíte, že jste chtěli jet jinudy a máte dojem, že “zabloudit” znamená “konec světa”. Taky ale můžete jet dál s otevřenou myslí a ponechat náhodě, kam dorazíte.

Životní cesta je jednosměrná. V čase se vrátit nelze, všichni stárneme tempem jeden rok za jeden rok. Mozek vědomě i nevědomě uchovává dojmy z našeho života. Pokud “potkáme” něco/někoho z minulosti, vybaví se nám, co máme s tím/čím spojeno. Někdy to je vzpomínka příjemná, jindy nepříjemná, ale vymazat ji může až vlastní smrt.

Přesto – nebo právě proto – stále platí moudro Jana Wericha: “Život vždycky stál, stojí a bude stát za to, aby ho člověk dožil. Ono se s ním popravdě ani nic víc dělat nedá.”

V minulém blogu jsem se zamýšlela, zda se hádat či nehádat.

Dnes se chci věnovat důvodům rozepří, nedorozumění, svárů, konfliktů, neshod, hádek … od těch banálních typu “kam jste mi schovali kartáček na zuby” až po ty “kterej blbec nedodržuje pravidla silničního provozu”, kdy fakt může jít o život.

U těch banálních mnohdy zjistíme, že jsme si ten kartáček dali sami na jiné místo než obvykle. Já se dokonce jednou po příjezdu domů divila, že mám na pozemku rozházené pet lahve … než mi došlo, že za těch pár týdnů, kdy jsem byla jinde, asi foukalo … a u nás, když fouká, fouká pořádně. “Kdopak mi tu loupe perníček? To nic, babičko, to větříček.” znají i děti.

S pravidly silničního provozu to je složitější. Vždycky je cílem dostat se z bodu A do bodu B. Někdy co nejrychleji, někdy co nejkratší cestou, někdy tam, kde se neplatí … ale vždycky by se měl člověk do cíle dostat živý.

A v tom může být háček.

Kontinentální Evropan může v Británii vyrazit po “nesprávné straně vozovky” i když není opilý. Může být jen unavený nebo právě včera do Británie dorazil a ještě si nezvykl. Totéž může potkat občana Británie v kontinentální Evropě, jen na “opačné straně vozovky”. Při troše štěstí si jen ten, koho na té “opačné straně” potkáte, pomyslí “kde se tady ten blbec vzal”. Ne vždy vás na nebezpečného řidiče upozorní v rádiu.

Co tím chci říct?

Inu, jen to, že se většinou dá najít “racionální vysvětlení” kdykoliv si připadáte jako přehřátý parní kotel a máte dojem, že “já ho/jí snad zabiju”.

V současném globálním světě může docházet k častým nedorozuměním i mezi rodilými mluvčími a lidmi, kteří se daný jazyk teprve učí. Student většinou ani neví, že existuje spousta nářečí nebo že jedno slovo či sousloví může mít několik významů … například český výraz “klepat kosu”. Doslova to znamená klepáním zlepšovat vlastnosti kosy pro sečení trávy, přeneseně cvakat zubama když je vám zima.

Lidi by se měli snažit pochopit, že ten/ta, které si sami “od pohledu” zařadili do nějaké škatulky, může mít naprosto odlišné osobní prožitky a zkušenosti a tudíž i odlišné názory. Je lepší o sporných názorech alespoň diskutovat než bez diskuze rozdílnost v názorech uzavírat rčením “to je věc názorů”.

V jedenadvacátém století často při komunikaci využíváme sociální sítě. Psaný projev má určitá omezení a stává se, že si čtenář ke slovům doplní svůj význam, případně své emoce. Důsledkem může být řada komentářů, ve kterých se ztratí původní obsah sdělení a zůstanou jen ty emoce.

Podle starého indiánského přísloví vyřčené slovo a vystřelený šíp nelze vrátit. Při psaní bych byla ještě opatrnější. Na to, co někdo řekl, se dá časem zapomenout, napsané slovo si může začít žít vlastním životem a změnit se v bumerang.

Hádat se či nehádat?

Toť otázka. Skoro jako “Být či nebýt?”Odpovědí bychom dostali tolik, co lidí je na zemi. I když …

… po odečtení těch, kteří si tenhe blog z různých důvodů ani nepřečtou, bych měla odpovědí méně než je prstů na jedné ruce a z těch by se daly těžko dělat nějaké závěry … nehledě na to, že se v průběhu života názory mění a přestávají být černo-bílé.

Vrátím se k tématu. Já si například v pubertě řekla, že se hádat nechci.

Kromě starších sester, vdaných a s malými dětmi (bydleli jsme společně v bytě s jednou kuchyní, jednou koupelnou a dvěma záchody) se hádali i mí rodiče. Nevěděla jsem proč, život jsem měla teprve před sebou. Až když jsem sama stála na prahu důchodového věku, jsem si uvědomila, jak se asi cítil táta, když odcházel do penze, a máma, která ho na té cestě doprovázela. Na případné dotazy bylo pozdě. Sice se oba dožili úctyhodného věku, ale my jsme se po pádu Železné opony rozhodli odejít na rok a půl na zkušenou do Německa, ale nějak se to protáhlo, vrátila jsem se po cca 20ti letech.

Svůj “postpubertální” přístup k hádkám jsem během svého života změnila. Předpokládat, že všechny životní nástrahy vyřeším s pomocí poučky “co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim” je – mírně řečeno – naivní.

Každý máme “odkoukaný” základ z vlastního dětství, z rodiny, ze škol, prvních zaměstnání … či “vyčtený” z knih, které nás v době dospívání oslovily nebo které jsme měli jako povinnou četbu. Ten základ pak aplikujeme ve svém dalším životě. Teprve v komunikaci s jinými zjišťujeme, že naše “odkoukané” základy nejsou shodné se základy těch druhých, vyrostlých v jiných rodinách, vzdělávaných v jiných školách nebo dokonce v jiných zemích.

Jinakost by neměla vést ke strachům, rozchodům či válkám.

Mám na lednici magnetku. Malá rybička je před otevřenou pusou velké ryby a u toho je text: “Tenhle život musí být jenom test. Kdyby to bylo doopravdy, určitě by nám dali lepší instrukce.”

Inu, není to test. Až náš život skončí, dostaneme se do míst, kde bývá napsáno “co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy”. Víte, kde to je?

Můj závěr: radši komunikujme a občas se i pohádejme. Jen tak se dozvíme, že jsme se třeba spletli. Po každé hádce by ale mělo dojít ke smíru, aby nedorozumění neničilo atmosféru několika generacím.

Předpokládám, že s heslem “opakování je matka moudrosti” se každý z nás aspoň jednou v životě setkal.

Nebudu teď rozebírat, kdo je “každý z nás”. V průběhu života jsme byli (ne)vzděláváni v různých školách, v prostředí rodin a škol jsme si vytvářeli názory, seznamovali se s dalšími lidmi a v debatách ty názory ověřovali, případně vylepšovali. S některými lidmi nám bylo dobře, s jinými ne … ale tak už to v životě chodí.

Takže se věnujme opakování.

Je pravda, že to, co nám někdo opakuje neustále dokola, se nám v mozku uloží tak dokonale, že jakákoliv zmínka s tématem související nám dané téma vyvolá.

Mohou to být např. vyjmenovaná slova po b – pokud jsme se vzdělávali v českém školském systému. Ale pozor! I gramatická pravidla se občas mění, takže já (nar. 1955) jsem se učila jiný seznam než mé starší děti (1982, 1984), zatímco nejmladší dítě (1992) se vyjmenovaná slova nenaučilo vůbec neb do školy chodilo v Anglii.

V dnešní době je obecně známo, že mozek je plastický, tedy že se po celý život může měnit. Tím, co je nám dokolečka opakováno, se dá měnit i atmosféra ve společnosti. Postupně. Společnost se učí pomaleji než jednotlivec a je až k neuvěření, jakým logickým nesmyslům lidi občas uvěří.

Škoda, že někdo – minimálně v období mezi volbami – nevyužívá reklamních ploch ke zveřejňování citátů “k zamyšlení”, citátů, které by nerozdělovaly společnost, jen zdůrazňovaly obecně rozšířený fakt, jako třeba, že “lidi jsou lidi”. V Čechách by se hodil i citát z Maxipsa Fíka “kolik řečí umíš, tolikrát jsi zvířetem” 😉

Christmas is over … and I’m thankful of that.

I don’t like Christmases anymore. Once upon a time, a bit more than 18 years ago, I could not spend festive days with my family in New Zealand. The trip was planned well ahead to get cheaper flight tickets and places on the popular Milford Track. Then in July 2003 I’ve learned I have non-hodkin’s diffuse large b-cell lymphoma. During the tough time of chemotherapy treatment we (me and my husband) came to a conclusion I should not go. Me and my immune system were too weak to be able to cope with the trip. We didn’t cancel the trip altogether. My husband and daughters were visiting our son, who just started his studies in New Zealand.

It is clear that I survived. Otherwise I would not be writing this.

At the beginning of those past 18 years I was growing younger again (after half a year of chemotherapy I was 80 inside at my chronological age of 48) and my priorities changed. I wanted to slow down, but … well I don’t want to waste your time going into details. It is still emotionally charged for me. But it is also “the past”. Noone can change what happened. The only thing we can is to calm down, think and learn new skills, that will help you to live “better” in the future. So, at the age of 66, I’m learning to say NO without remorse I can’t say YES.

Trust and communication should be fundamental for every relationship. Respect and be respected rule should prevail.

Even between kids and their parents. No parent can know, what will happen in the future. My grandparents didn’t know the WWII will happen in their time and all of them lived through. My parents didn’t know that the Warsaw Pact armies will come to Czechoslovakia in 1968 and we all lived through. We didn’t know that the Iron Curtain will fall and we and our kids had the opportunity to travel freely … before Brexit and covid happened.

From the perspective “life is over, but not completely” I only can give advice(s). Please, please, please, don’t believe each and every word others say or write. It may not be downright lie, just personal perception of what happened, according to the person’s age, experiences, personal involvement in the situation.

Talking about the lie – frankly, you’ve read and understood all the terms and conditions you needed to agree to before buying anything on the internet? Although they are quite long it may be possible to read them, if you can read. But understand? Only lawyers may eventually understand them – if it is in their personal interest to understand. Of course it helps if they know the language, robotic translators are learning quicker than people, but still are not perfect.

Hurá, už se nám zase den prodlužuje. Myslím nám na severní polokouli, i když v některých zeměpisných šířkách bude prodlužování dne trvat několik měsíců.

Je jen málo toho, co máme všichni v tutéž dobu společné.

Video “If 100 people lived on Earth” graficky znázorňuje, jak by těch 100 lidí bylo rozděleno podle pohlaví, bydliště, věku, náboženství, jazyka … v “dnešní době” můžeme mít i rozdílné operační systémy – pokud máme počítač nebo chytrý telefon a při každé změně – buď při aktualizaci systému nebo pokud se zařízení rozbije či ztratí – se musíme naučit něco nového.

Je možné, že 100 lidí by se bylo přes veškeré rozdílnosti dohodnout. V celosvětovém měřítku to je složitější. Celoživotní vzdělávání by mělo být samozřejmostí všude ve světě, pokud chceme smysluplně řešit otázky týkající se obyvatel celého světa. Klimatické změny se sice projevují v různých oblastech různě a řešení nejsou jednoznačná, ale není rozumné pochybovat a tvářit se, že změny neexistují.

Jsem optimista a věřím, že se jako lidstvo v roce 2022 přiblížíme realizacím dohod a nezůstanou nám jen filmové vzpomínky např. ve filmu “Planete Ocean” (2012, Yann Arthus-Bertrand & Michael Pitiot).

Existuje idiom “(buďte) opatrní, co si přejete” – používá se, aby lidé přemýšleli, než řeknou, že něco chtějí, možná to ve skutečnosti ani nechtějí (definice převzata z Merriam-Webster, doufám, že je v pořádku ji citovat).

Jen nevím, přál si někdo ten chaos, ve kterém je teď náš svět? Pokud ano, asi to byl blázen!

Přestala jsem počítat varianty covidu. Nemám lékařské vzdělání. Pochopím základy, nejlépe psané nebo čtené pro děti. Co chápu, je, že pandemie je skutečná a vážná. Jakákoli bagatelizace je špatná, i když my – všichni lidé – můžeme doufat, že se to nedotkne naší rodiny a přátel, že neonemocní a v nejhorším případě nezemřou. I když si nemůžeme být jisti, je prokázáno, že očkování pomáhá. Očkovaní lidé mají alespoň mírnější příznaky navzdory skutečnosti, že i oni mohou virus šířit.

Podle některých průzkumů jsme rozděleni podobně jako v dobách studené války. S internetem a sociálními sítěmi je mnohem snazší šířit fámy a lži po celém světě, zvláště když nemáme stejný rodný jazyk. Učení vyžaduje čas. Žila jsem ve Velké Británii asi 15 let, ale stále neznám všechna gramatická pravidla. Komunikovat mi přišlo důležitější než gramatická korektnost.

Mohli bychom začít znovu komunikovat a zapomenout na politickou a jinou korektnost? Samozřejmě se tu a tam urazíme, ale snažit se být za všech okolností zdvořilý je mnohem horší než křičet od srdce a usmířit se později? Je těžké žít pozemský život bez chyb.