Author: admin

Humor … každý víme, co humor je, vyprávění vtipů bývalo součástí různých setkání … smích je zdravý pro tělo i duši … v dobách, kdy patrně nikdo netušil, že padne železná opona, mi humor pomáhal přežít totalitu … předpokládám, že humor mým rodičům pomohl přežít nejen totalitu, ale i druhou světovou.

Ale přestože “všichni” buď víme, co je humor nebo si umíme jeho definici vyhledat, nechápeme ho “všichni” stejně a satira i z novinařiny postupně mizí.

Jeden typ nedorozumění je pochopitelný. V průběhu života se přestěhujeme do země s úředním jazykem jiným než je náš rodný a je v našem zájmu se jazyk dané země (na)učit. Naše budoucí dokonalost komunikace závisí na věku v době přestěhování – nejrychleji se učí děti, i jejich výslovnost se blíží výslovnosti rodilých mluvčích. U starších lidí záleží na motivaci. Například já jsem se německy začala učit až ve 37mi letech, kdy jsme se na rok a půl přestěhovali do Německa. Tehdy jsem byla na mateřské dovolené a volný čas jsem využila k dovzdělá(vá)ní.

Druhý typ nedorozumění vychází z odlišných životních zkušeností. Tedy i když máme stejnou národnost a stejný rodný jazyk, budeme mít rozdílné životní zkušenosti podle doby, do které jsme se narodili. Pochopitelně záleží i na dalších faktorech, ale často je zdůrazňován termín “byla jiná doba”. Jistě, vždycky je jiná doba, časy se mění. Jen si myslím, že velmi záleží i na tom, v jakém věku danou dobu prožíváte. Pořizujete-li si děti, nevíte, v které době budou ony prožívat svou pubertu, kdy a kde se osamostatní.

Vrátím se k úvaze jazykové. Moji rodiče se naučili německy proto, že byli mladí v době druhé světové války a Čechy byly součástí Protektorátu Čechy a Morava. Já se učila francouzsky, ale nemohla si Francii svobodně procestovat, povinně jsem se učila rusky, ale nedomluvila bych se, komunikovat německy a anglicky jsem se naučila až díky několika letům v zahraničí, kde bylo důležité se domluvit. Nepotřebovala jsem znát gramatické poučky, souslednost časovou a další teorii důležitou pro lingvisty, ale ne pro “normálního” člověka, který by si občas rád popovídal se sousedem (sousedy, pokud jich má víc ;-)).

Z mého pohledu je velmi nerozumné “hodnotit” lidi jen podle vzhledu. Na čele nemáme napsaný celý životopis. Mé hlášky jsou ze Saturnina, Cimrmana, Vodňanského a Skoumala … pochopitelně Voskovce a Wericha či Wericha a Horníčka. …

Prosím, komunikujme, ptejme se, vzdělávejme se … občas se můžeme učit i od dětí. Já mám to štěstí, že se i jazykově můžu přiučit od svých dětí a vnoučat.

Did you recently asked someone “Where did you get the information from?”? And was the answer to your question “The Internet.”?

… but the internet is “only” a global system of interconnected computer networks that enable to store the information. Information itself is entered by people, in many languages, some by experts in their field of expertise, some by “experts in everything”. This means that not all information are correct and/or precise.

The other day I asked “uncle Google” when the full moon will be in November 2022 (I asked before the date). One of the websites stated “v pátek 8.listopadu 2022” (Friday the 8th November 2022). So I got the information, just the 8th November 2022 was not Friday, but Tuesday. So should I trust the internet in everything?

OK, it may seem silly in this case. No-one was harmed or offended (I hope). I was confused for a while, it was probably a typo or someone used copy & paste and forgot to read it after himself. After all, we all make mistakes.

But should it become a new “norm” not reading what we wrote? In the by internet interconnected world such “mistakes” may confuse everyone who has the internet connection. And it is a lot. People from different backgrounds, native speakers of different languages, of different ages, beliefs … different past. We should be cooperating to solve bigger global issues and we don’t understand each other? What more, sometimes we even don’t want to hear other peoples opinion. Including me.

Having said that, I would still advocate the notion “respect and be respected”. We can learn from one another if we start to listen to each other and ask “why?” … the question, we may have hated as parents needing to answer all silly questions to our kids, but may be missing after the kids stopped asking and went on with their own lives.

Starting at certain age one usually draws an imaginary line behind the past so far. This process can involve going through the photos and other “stuff”, but sometimes all you have are memories. The thought that can be unimaginable to some, especially young people, is/was completely normal to the generation of my parents …

Why? Well, because everything was “retro” at that time.

My father was born in the year when Titanic sank, my mother twelve years later. They met after the WWII and got married in the year of Communist Coup in Czechoslovakia, we sisters were born in the times of political processes …

To understand my essay you – first of all – need to be interested. Then you may know the year of Titanic disaster (knowing only the film won’t help much), must count to at least 24 … from school you may know when WWII happened, the rest may be blurred. Even in Czechoslovakia we weren’t taught about “Communist Coup”, but about sort-of victory of the working class (I love English “sort-of” or “-ish”). My parents were young in the WWII, obliged to learn German, I learned basic Russian in school behind the Iron Curtain, not enough to understand it now. I lost the interest after August 1968. …

I’ve learned a bit of German after we moved to Germany for about one and half year thanks to the fall of Iron Curtain (stayed about four and half), a bit more English after we moved to England for initial three years. I stayed in England for about 15 years. Although I never had the intention to emigrate, coming back “home” after 20 years feels like returning from emigration. The time didn’t stop – neither here, nor there.

That’s the life … which is what happens to you while you are busy making other plans … according to a quote from John Lennon.

I just spent great few autumn weeks back in England. Being a bit older I acquired a new “talking t-shirt” with a note “I don’t want to, I don’t have to, you can’t make me, I’M RETIRED … do it yourself”. With a little change everyone could use it, just cross “RE” in “RETIRED”.

More than two weeks the war is raging in Ukraine, civilians are dying or fleeing into the safety … and uncertainty.

Will we humans never learn? Do we need to make same mistakes again and again? Only with better tools and equipment, maybe even knowledge … and weapons that can kill more people at once and destroy homes and infrastructure.

“We” (meaning those living outside the war zone) may fear, that the war will spread further, that we’ll need to get used to lower living standards, less traveling … thinking what can we do without.

Idiotically, there is an advantage for me, who lived till the age 34 in Czechoslovakian totality. We didn’t have that many supermarkets per capita as there was not much to be marketed. We couldn’t choose our favorite bread or butter. Coming home from work I usually got two choices – try the only other shop in my area or think of a meal without bread and butter. We didn’t have mountains of plastic rubbish, because their boom started in the 2nd half of 20.century.

Hence my advantage – I can only mirror how we lived in my childhood and my teens … in the sense of materialism. But “there ain’t no such thing as a free lunch”. For impossibility to make our own decisions we paid by our freedoms, living in a “secure cage” behind the Iron Curtain.

Still, also with a bit of absurdity, I remember with kind of nostalgia early sixtees … because at that time I was a child and I was living together with my family. I think my parents, who were young during WWII, never got over the Warsaw Pact invasion in August 1968. Now I do understand, but can’t ask them …

Stejně jako mnoho jiných pořekadel, i toto má několik verzí. To “původní” končí “… ke stáru jako když najdeš”, slyšela jsem ale i “… ke stáru jako když utne”. Druhá verze zřejmě vychází z faktu, že staří lidé zapomínají.

Zapomínání ale není jen výsadou starých. Klíče, brýle a jiné předměty aspoň občas hledají i mladí. Když jsem v dětství či mládí řekla:, “Kde mám …?”, většinou vedle mě byl i někdo, kdo řekl: “Tak se vrať, kde jsi … měla/viděla naposled.” To jsem se tehdy naučila a používám dodnes.

V době mého dětství a mládí v Československé totalitě nás ale taky učili nekriticky přijímat vše, s čím přišla “autorita”, případně vědomě lhát nebo zamlčovat názory, které nebyly v souladu s tím oficiálním.

Lidé to řešili různě. Někdo emigroval či byl režimem donucen k emigraci – docházelo k tomu během celých poválečných 40ti let, některé příběhy jsou zdokumentované v cyklu Příběhy železné opony. Z těch, kteří neemigrovali se někdo podvolil, kvůli zaměstnání ve straně zůstal nebo do ní vstoupil , někdo nedělal nic pro režim ani proti němu … a už víc než třicet let se naší minulostí vyrovnáváme.

Nevím, co kdo – kromě ruštiny – učil mého vrstevníka Vladimíra Putina, ale někdo by mu už měl vysvětlit, že válka nikdy nic dobrého nepřinesla. Současná technologie umožňuje zničit během chvilky mnohem víc než když se středověké armády sešly na poli a některá tu druhou přemohla. Do současné války chtě/nechtě vkládají peníze, energii, emoce … i jiné země. V době, kdy by se právě ty peníze, energie a emoce měly využít ve vzdělávání , výzkumu a rozvoji spolupráce při snižování dopadu klimatických změn.

Na úvod si poslechněte píseň V blbým věku – Xindl X …

Taky máte někdy dojem, že jste se narodili do blbé doby, na blbém místě a pořád jste v blbým věku? Příliš mladí na to, abyste pochopili, co se kolem děje (to jsem byla v roce 1968), příliš staří, aby vás někdo bral vážně (to jsem teď). Jen na tom, do jaké doby a prostředí jste se narodili, už nic nezměníte.

Takže “… Stále věřím, že ze mě ještě něco bude,
No jo, ale co když už bylo? …” a žiju tady a teď.

Tady a teď je pro mě bývalý kravín ve Skalce u Nové Bystřice. Moje vnoučata o mně mohou mluvit jako o babičce krávě, v kravíně přece bydlejí krávy. Nebo ne?Ale bydlela jsem i jinde.

Dětství jsem prožila na Královských Vinohradech, lyžovat a sáňkovat jsem chodila do Riegrových sadů, na základní školu do ZŠ Na Smetance. Škola stále stojí a funguje, ačkoliv na ní byl v srpnu 1968 namířen tank spřátelených vojsk. Druhý tank byl namířen na budovu Československého rozhlasu. Budova Národního muzea na horním konci Václavského náměstí dlouho vypadala jako po neštovicích poté, co si ji spřátelená vojska spletla s Čs.rozhlasem.

Pak jsem chodila do Gymnasia na Sladkovského nám. na Žižkově, pěšky přes nám Jiřího z Poděbrad, kde stále stojí Plečnikův Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně. Tehdy jsem možná ani nevěděla, kde je Slovinsko, natož kdo je Josip Plečnik. Byl to můj čas nevědění. V Československu byla “normalizace”, patrně nikomu se ani nesnilo o tom, že by byl někdy v budoucnu totalitní komunistický režim vyměněn za režim demokratický. Sláva, stalo se to.

Budoucnost se těžko předvídá. Blbé je, že náš život není jenom test. Kdybychom některé situace mohli prožít znova, možná bychom byli lépe připraveni, ale to nejde. Vrátit se můžete jen na cestě, když zjistíte, že jste chtěli jet jinudy a máte dojem, že “zabloudit” znamená “konec světa”. Taky ale můžete jet dál s otevřenou myslí a ponechat náhodě, kam dorazíte.

Životní cesta je jednosměrná. V čase se vrátit nelze, všichni stárneme tempem jeden rok za jeden rok. Mozek vědomě i nevědomě uchovává dojmy z našeho života. Pokud “potkáme” něco/někoho z minulosti, vybaví se nám, co máme s tím/čím spojeno. Někdy to je vzpomínka příjemná, jindy nepříjemná, ale vymazat ji může až vlastní smrt.

Přesto – nebo právě proto – stále platí moudro Jana Wericha: “Život vždycky stál, stojí a bude stát za to, aby ho člověk dožil. Ono se s ním popravdě ani nic víc dělat nedá.”

V minulém blogu jsem se zamýšlela, zda se hádat či nehádat.

Dnes se chci věnovat důvodům rozepří, nedorozumění, svárů, konfliktů, neshod, hádek … od těch banálních typu “kam jste mi schovali kartáček na zuby” až po ty “kterej blbec nedodržuje pravidla silničního provozu”, kdy fakt může jít o život.

U těch banálních mnohdy zjistíme, že jsme si ten kartáček dali sami na jiné místo než obvykle. Já se dokonce jednou po příjezdu domů divila, že mám na pozemku rozházené pet lahve … než mi došlo, že za těch pár týdnů, kdy jsem byla jinde, asi foukalo … a u nás, když fouká, fouká pořádně. “Kdopak mi tu loupe perníček? To nic, babičko, to větříček.” znají i děti.

S pravidly silničního provozu to je složitější. Vždycky je cílem dostat se z bodu A do bodu B. Někdy co nejrychleji, někdy co nejkratší cestou, někdy tam, kde se neplatí … ale vždycky by se měl člověk do cíle dostat živý.

A v tom může být háček.

Kontinentální Evropan může v Británii vyrazit po “nesprávné straně vozovky” i když není opilý. Může být jen unavený nebo právě včera do Británie dorazil a ještě si nezvykl. Totéž může potkat občana Británie v kontinentální Evropě, jen na “opačné straně vozovky”. Při troše štěstí si jen ten, koho na té “opačné straně” potkáte, pomyslí “kde se tady ten blbec vzal”. Ne vždy vás na nebezpečného řidiče upozorní v rádiu.

Co tím chci říct?

Inu, jen to, že se většinou dá najít “racionální vysvětlení” kdykoliv si připadáte jako přehřátý parní kotel a máte dojem, že “já ho/jí snad zabiju”.

V současném globálním světě může docházet k častým nedorozuměním i mezi rodilými mluvčími a lidmi, kteří se daný jazyk teprve učí. Student většinou ani neví, že existuje spousta nářečí nebo že jedno slovo či sousloví může mít několik významů … například český výraz “klepat kosu”. Doslova to znamená klepáním zlepšovat vlastnosti kosy pro sečení trávy, přeneseně cvakat zubama když je vám zima.

Lidi by se měli snažit pochopit, že ten/ta, které si sami “od pohledu” zařadili do nějaké škatulky, může mít naprosto odlišné osobní prožitky a zkušenosti a tudíž i odlišné názory. Je lepší o sporných názorech alespoň diskutovat než bez diskuze rozdílnost v názorech uzavírat rčením “to je věc názorů”.

V jedenadvacátém století často při komunikaci využíváme sociální sítě. Psaný projev má určitá omezení a stává se, že si čtenář ke slovům doplní svůj význam, případně své emoce. Důsledkem může být řada komentářů, ve kterých se ztratí původní obsah sdělení a zůstanou jen ty emoce.

Podle starého indiánského přísloví vyřčené slovo a vystřelený šíp nelze vrátit. Při psaní bych byla ještě opatrnější. Na to, co někdo řekl, se dá časem zapomenout, napsané slovo si může začít žít vlastním životem a změnit se v bumerang.

Hádat se či nehádat?

Toť otázka. Skoro jako “Být či nebýt?”Odpovědí bychom dostali tolik, co lidí je na zemi. I když …

… po odečtení těch, kteří si tenhe blog z různých důvodů ani nepřečtou, bych měla odpovědí méně než je prstů na jedné ruce a z těch by se daly těžko dělat nějaké závěry … nehledě na to, že se v průběhu života názory mění a přestávají být černo-bílé.

Vrátím se k tématu. Já si například v pubertě řekla, že se hádat nechci.

Kromě starších sester, vdaných a s malými dětmi (bydleli jsme společně v bytě s jednou kuchyní, jednou koupelnou a dvěma záchody) se hádali i mí rodiče. Nevěděla jsem proč, život jsem měla teprve před sebou. Až když jsem sama stála na prahu důchodového věku, jsem si uvědomila, jak se asi cítil táta, když odcházel do penze, a máma, která ho na té cestě doprovázela. Na případné dotazy bylo pozdě. Sice se oba dožili úctyhodného věku, ale my jsme se po pádu Železné opony rozhodli odejít na rok a půl na zkušenou do Německa, ale nějak se to protáhlo, vrátila jsem se po cca 20ti letech.

Svůj “postpubertální” přístup k hádkám jsem během svého života změnila. Předpokládat, že všechny životní nástrahy vyřeším s pomocí poučky “co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim” je – mírně řečeno – naivní.

Každý máme “odkoukaný” základ z vlastního dětství, z rodiny, ze škol, prvních zaměstnání … či “vyčtený” z knih, které nás v době dospívání oslovily nebo které jsme měli jako povinnou četbu. Ten základ pak aplikujeme ve svém dalším životě. Teprve v komunikaci s jinými zjišťujeme, že naše “odkoukané” základy nejsou shodné se základy těch druhých, vyrostlých v jiných rodinách, vzdělávaných v jiných školách nebo dokonce v jiných zemích.

Jinakost by neměla vést ke strachům, rozchodům či válkám.

Mám na lednici magnetku. Malá rybička je před otevřenou pusou velké ryby a u toho je text: “Tenhle život musí být jenom test. Kdyby to bylo doopravdy, určitě by nám dali lepší instrukce.”

Inu, není to test. Až náš život skončí, dostaneme se do míst, kde bývá napsáno “co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy”. Víte, kde to je?

Můj závěr: radši komunikujme a občas se i pohádejme. Jen tak se dozvíme, že jsme se třeba spletli. Po každé hádce by ale mělo dojít ke smíru, aby nedorozumění neničilo atmosféru několika generacím.