Well, I don’t know …

There is an idiom “(be) careful what you wish for” – used to tell people to think before they say that they want something and to suggest that they may not actually want it (definition taken from Merriam-Webster, hoping it is ok to cite it).

Just I don’t know, did anyone wish for the mess the world is in now? If so, he/she might be crazy!

I stopped counting the variants of the covid virus. I don’t have medical education. I may understand the basics, preferably written for or read to kids. What I understand is that the pandemic is real and serious. Any depreciation is bad, even if we – everyone of us humans beings – may hope that our family and friends won’t be affected, that they won’t get ill and in the worst case scenario die. Though we can’t be sure and it is proven that vaccination helps. Vaccinated people have at least milder symptoms despite the fact that they can spread the virus too.

According to some surveys we are divided similarly as we were in the times of Cold war. With the internet and social networks it is much easier to spread rumors and lies across the globe, especially as we don’t have same native language. Learning takes time. I’ve lived in Great Britain for about 15 years, still I don’t know all grammar rules. To communicate felt more important than gramatical correctnes.

Could we start to communicate again and forget about political and other correctnesess? Of course, we get offended every now and then, but trying to be polite at all times is much worse than scream our heart out and reconsiliate later. It is hard to live earthy life without making mistakes.

Znáte TuneIn ?

Taky vám už lezou na mozek mainstreamové zprávy o počtu nakažených koronavirem, zprávy z tiskových konferencí vás jen matou, protože nejste lékař, natož odborník na epidemie a přemýšlíte komu/čemu vlastně věřit?

Najděte si v prohlížeči TuneIn, Free internet radio a ze seznamu stanic si vyberte tu, která bude vyhovovat vašim zájmům i momentální náladě.

Zprávy o koronaviru sice nezmizí, ale vaše mysl se bude aspoň chvíli věnovat něčemu jinému. Pokud si vyberete zahraniční stanici, seznámíte se poslechem i se stavbou a melodií daného jazyka, i kdybyste všemu hned nerozuměli.

Učení je dlouhodobý proces. Nikdo učený z nebe nespadl. Taky nikdo neví, jak bude svět vypadat třeba za 20 let, i když existují různé více či méně děsivé scénáře.

V 70.letech minulého století se zdálo nepravděpodobné, že zmizí Berlínská zeď a Železná opona a že se Česká republika stane součástí Evropské unie. Stalo se. V roce 2010 se zdálo nepravděpodobné, že by Velká Británie Evropskou unii opustila. Stalo se.

Obojí bylo spojeno s emocemi v řadách zastánců i odpůrců, ale v otázkách, týkajících se celosvětové populace, by měly emoce ustoupit do pozadí. Při hledání řešení pandemie i klimatických změn by měl celý svět spolupracovat, ne si navzájem závidět a vyvolávat negativní emoce ve společnosti. Vzdělá(vá)ní a komunikace je základ.

Takže “Synu můj,  se moudrým býti.“ – Jan Amos Komenský (1952 – 1670)

Vzpomínáte?

… mohli bychom se zeptat: “Na co?” … tedy na co máte vzpomínat nebo na co si máte vzpomenout?

A hned tu máme háček … možná i několik háčků či témat na doplňující otázky: a) kdo se ptá? znám toho člověka vůbec? … b) jak je starý? (jinými slovy můžeme mít vzpomínky na dobu, kterou jsme prožili oba?) … c) kde bydlí? (jinými slovy můžeme mít vzpomínky na stejné místo?) … d) … každého jistě napadnou další otázky.

Já třeba poměrně často vzpomínám na rodiče. Co by asi říkali současnému dění? Mamka (zemřela v roce 2013, bylo jí 89 let) se ještě naučila používat počítač k psaní dopisů a e-mailů, táta (zemřel na rakovinu v roce 1997, bylo mu 85 let) už ne. Přáníčka a pohledy nám posílal poštou. I do Anglie, kde jsme v době jeho smrti bydleli. Na mém rodném listě má sice titul JUDr., ale povolání dělník. Inu, byla jiná doba – 50.léta 20.století v ČSSR.

Oba se perfektně domluvili německy. Pubertu a mládí totiž prožili v době druhé světové války, v Protektorátu Čechy a Morava. Mě a sestry připravovali do vlastního života v době okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy koncem 60.let a následné normalizace na počátku let 70tých. Pádu Berlínské zdi a Sametové revoluce v roce 1989 se ještě dožili, ale už ve věku 65+. V Německu, kam jsme v roce 1992 odjeli na “rok a půl” s rodinou za prací a zkušenostmi, se za námi podívali oba, v Anglii, kam jsme se po 4 letech přesunuli, u nás na návštěvě byla jen mamka.

Kam tím směřuji?

Každý žijeme v nějaké době, na nějakém místě. Jsme-li zdraví, plnoletí, živí a žijeme-li ve svobodném světě, máme možnost se přestěhovat a tím svým životem “jít dál”. Ať už navazujeme na cokoliv, musíme jít dál s využitím svých vlastních dosavadních znalostí a zkušeností. Jiné nám náš mozek ani nenabízí, jiné totiž nemá. Ani na stejná místa se po letech nevracíme “do stejné řeky”. Nezměnili jsme se ale jen my. Změnilo se i to místo, které ve vzpomínkách a na fotkách může vypadat jinak než “tady a teď”. Pak záleží na stavu naší mysli, jestli si jen poopravíme svou “představu” a najdeme na změně něco pozitivního nebo jestli kvůli “krizi představ”, podotýkám svých vlastních představ, vynadáme všem, co se před námi nestihnou schovat nebo utéct.

K přečtení doporučuji knihu Mozek sabotér, kterou napsal – nejen pro vědce – neurovědec Dean Burnett.

chybami se člověk učí …

Jo, to jo, chybama se chytrá hlava učí … ale každý na chybování máme jen jeden život. Je proto vhodné se učit nejen z chyb našich, ale i z chyb ostatních lidí. Třeba i z chyb vlastních rodičů.

Například my jsme se s manželem nebavili o situacích, které se daly očekávat. Dokud jsme byli manželé. Většinou se jednalo o situace související s běžnými a v literatuře popsanými etapami lidského života – dětství, puberta, dospělost … krize středního věku … Zároveň jsme bagatelizovali vliv situací, které se očekávat nedaly – např. vliv rakoviny na mě jako pacienta, ale i na mé okolí. Žít “vedle” člověka, jehož zájem o život se postupně vytrácí a dobu léčby by nejraději přežil někde v ústraní, není žádný med.

Za mou největší chybu považuji neschopnost ptát se dřív než je pozdě.
Ptát se ex-manžela dnes, 18 let poté, co jsem se vlivem léčby chemoterapií cítila jako osmdesátiletá stařena a po léčbě potřebovala 5 let na “návrat” do svého biologického věku: “Jak dlouho jsi vlastně chtěl žít v cizině?” je zbytečné. Současný stav nezmění ani jeden z nás. Jediné, co bychom mohli změnit, je “pohled zvenčí”. Nepřizpůsobením životního stylu podmínkám změněným rakovinou a léčbou jsme totiž mohli navenek “vysílat zprávu”, že se rakovina dá “přechodit”. Nedá.

Každý jsme jiný a každý máme v mozku poskládané různé informace a vzpomínky z celého dosavadního života. Podle nich pak náš mozek zpracovává vše, co mu přijde do cesty. Můj mozek má uložené vzpomínky na život v totalitě, na invazi vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968, normalizaci, změnu režimu, život v zahraničí, léčbu v zahraničí, ponechání dětí v zahraničí … na lidi s těmi událostmi spojené. Před sebou mám budoucnost v Čechách, kde si po dvaceti letech v zahraničí připadám jako v cizí zemi, přestože tu jsem doma a domluvím se česky.

Doporučuji knihu “The Idiot Brain“, kterou napsal Dean Burnett. V českém překladu vyšla pod názvem Mozek sabotér.

Co jsou “správné” otázky?

Nějakou asociací se mi v mozku objevil citát Jana Wericha:

“Já sám sobě připadám, že je mně stodvacetdevět let. Podle toho, co jsem zažil, anebo podle toho, co jsem nezažil. A někdy si zase něco přečtu a připadá mi, že je mi vosum.”

Dost možná jsem ho už někdy v blogu použila. Pokud ano, bylo to nejspíš v jiném kontextu než dnes.

Na internetu stále častěji nacházíme stránky, na kterých jejich provozovatelé umísťují sekci “Často kladené otázky”. Většinou se jedná o internetový obchod, kde si objednáváte zboží nebo služby. Daná sekce obsahuje výběr těch nejčastějších otázek, na které pak není nutno odpovídat písemně nebo po telefonu a provoz obchodu může být efektivnější.

Už slova “většinou”, “nejčastější” nebo “může být” vyjadřují nejistotu, tedy fakt, že v seznamu otázek nemusíte najít tu, na kterou byste se chtěli zeptat a stejně musíte provozovatele obchodu “obtěžovat” písemně nebo telefonem. Pokud se nedovoláte nebo nedočkáte odpovědi, zkusíte jiný odkaz … občas musíte být hodně trpěliví a vynalézaví, abyste dospěli k uspokojivému výsledku. Někdy – pokud to Vaše situace dovolí – se rozhodnete, že se bez daného zboží nebo služby raději obejdete.

“Vykašlat se” můžete na materiálno, zvlášť když se bez daného zboží nebo služby můžete na čas obejít nebo je nahradit něčím jiným.

Život – ten svůj – ale ničím nahradit nemůžete. Ten žijete od svého narození, ve “svém” prostředí a “své” době. Na cestě životem se setkáváme s různými lidmi a situacemi, které je nutné řešit “tady a teď”.

A na co bych se “tady a teď” koncem srpna 2021 chtěla zeptat já?

Kdy procitneme?

My, v Čechách, kde většině voličů – zdá se – nevadí manipulující oligarcha a majitel médií v pozici premiéra, my v Evropě, která teď – sláva, nazdar! – není rozdělená ostnatými dráty (nebo o tom jen nevím?), my ve světě, který bychom budoucím generacím měli přenechat v lepším stavu než v jakém jsme ho sami převzali. Patřím ke generaci 65+, narodila jsem se v době studené války (na té blbé straně), vnímala jsem zklamání rodičů z invaze Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968, radovala se z pádu Berlínské zdi a přeměny politického zřízení na pluralitní demokracii, dnes pociťuji zklamání já, když velká část národa věří slibům, které slibující ani splnit nemohou. Např. heslo našeho současného premiéra “chci řídit stát jako firmu” je nesmyslné a neuskutečnitelné. Demokratický stát nemůže řídit jeden člověk a už vůbec ne jako firmu.

Ale ještě není konec světa a má smysl se snažit něco změnit. Já třeba doporučuji celoživotní vzdělávání a server neurazitelny.cz.

Restart

Restart – is the word most of us know in context with computers. No matter which operating system you have you need to restart after software updates or when your computer is clogged and you trust restart will help him.

Restart is the word you can also use after changes in the life.

There are many changes in the life that can be expected. A kid of certain age will change schools, at 18 one is eventually adult and can vote, at 40 middle age starts, old age starts at 60.

There are also many changes in the life that can’t be expected. Nevertheless one need to live through these changes, at the age when they are experienced.

For example I was 13 in August 1968 during Invasion of Czechoslovakia. I spent last holiday with my parents in Giant Mountains, mum leaving on the 21.8. to be with my older sisters as we lived in Praha, close to Czech Radio. With dad we enjoyed empty mountains as most of people left. Well, for me walking in the mountains with dad was enjoyable as I didn’t understand the politics. Later I didn’t have a chance to ask how my dad felt.

I was 34 in 1989 when Berlin wall fell and we, in the Eastern Bloc, gained the freedom. Freedom to travel, work in some Western countries … these were optimisctic times. We decided to have a third child, maternity leave allowed me to join my husband for work in Germany in 1992 for one and half year. Well, eventually we spent about 20 years abroad, not only in Germany.

At the age of 48, in England, I had lymphoma and after 6 months of chemo I felt like 80 years old. Still alive, I can ponder about the past and reconsider the plans for the future.

Just now the 53. anniversary of the Warsaw Pact invasion of Czechoslovakia is ahead. The world is completely different place now. There is no visible division between the West and East, but there is a division in our minds. It will allways be. “Our” minds store “our” memories and it can be tricky. People aged 53 and younger can’t have their own memories of the year 1968, they haven’t been born. The second half of 20.century’s history was seldom taught in Czech schools. If so, it was black and white view – the West is bad and the East is good.

But we don’t live in fairy tales. Everyone has own joys and worries, according to the age, current situation, place of living, own (in)dependence – and whether it is real or just the feeling of (in)dependence … shouldn’t we all start looking for what we have in common and not what is dividing us?

The covid time demonstrated that we all have the need for food and dring, for a shelter, … for social life that can’t be replaced by online communication. Let’s use “respect and be respected” motto and rather ask before judging “the others”! There is a great quote on the internet: “Before you criticize someone, walk a mile in their shoes. That way, you’ll be a mile from them, and you’ll have their shoes”.

Taking the quote literally, one could accuse you of stealing if you take someone else’s shoes and walk a mile away from them … and that’s where the misunderstandings start – when taking literally, what was meant as a joke or satire.

Rok změny

Píše se rok 2021 …

… v Čechách se chystáme na podzimní volby a aspoň někteří doufáme, že se po nich neobrátíme zpět k Východu. Jsme “rukojmím” premiéra ve střetu zájmů a všeho schopného starce ve funkci prezidenta. My, prostí občané se prý máme smířit s tím, že jednou za 4 roky půjdeme k volbám (jednou za 5 let v případě volby prezidenta).

Inu, ale … vlastně mi připadá, že mi je znalost mateřského jazyka tak trochu na obtíž. Poslouchám-li zprávy v angličtině nebo němčině, můžu se uklidňovat faktem, že to je pro mě cizí řeč a tudíž všemu nerozumím. Ale v češtině? Mé mateřštině? Jo, můžu doufat, že “to”snad ti lidé nemůžou myslet vážně, ale “ruku do ohně bych za to nedala”.

Tak jsem se ve svém roce změny rozhodla, že přestanu sledovat zprávy – politice stejně nerozumím a některá hesla mě zbytečně rozčílí – a budu se věnovat nebezpečnému chápání hesel a pořekadel doslovně … po vzoru Saturninovy “Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru”. Neznáte-li Saturnina, postavu z humoristického románu Zdeňka Jirotky, doplňte si, prosím, mezeru ve vzdělání. I já si tento román z roku 1942 přečtu znovu. Tentokrát obohacena svými zkušenostmi nejen z totalitního Československa, ale i ze života v některých západních demokratických zemích, kam mě osud zavál po pádu Berlínské zdi.

Humor je kořením života, říká prý české přísloví.

Jan Werich charakterizuje humor takto: “Humor je boj s lidskou hloupostí. V tomto boji nemůžeme nikdy vyhrát. Ale nikdy v něm nesmíme ustat. Ovšem pozor na zmýlenou. Ten, koho považujeme za blbce, považuje za blbce nás. Jde o to se nevyvraždit. “

Jistě, jde o to se nevyvraždit. Třeba by stálo za to si povídat o tom, proč se navzájem považujeme za blbce. Řešení nemám, prostor k debatám ve své knihovně jedné babky ano. Kdo si se mnou přijde povídat? (prosím od jara do podzimu, na zimu se jako každý správný medvěd ukládám k zimnímu spánku ;-)).

Zatmění slunce

Dnes jsem dostala informaci o zatmění slunce. Na pozorování bylo pozdě, ale vzpomněla jsem si, že tento jev byl za totáče (tedy totalitního režimu v Československu) použit v pojednání o ztrátě informací a rozhodla jsem se ji připomenout.

Ztráta informací (příklad pro začínajícího kybernetika)

Ztráta informací je jev, který se často vyskytuje v kybernetické praxi i v životě a lze osvětlit na následujícím příkladu:

Instrukce ředitele náměstkovi:

Zítra v 9 hodin nastane úplné zatmění slunce, tedy něco, co se každý den nevidí. Při pozorování tohoto řídkého jevu, který v našich krajinách nastává jednou až dvakrát za 100 let, podám sám příslušný výklad. Pracovníci ať se shromáždí na nádvoří, nebude to nic slavnostního, tak každý v pracovním oděvu. Chtějí-li zaměstnanci zatmění slunce pozorovat, mohou tak učinit skrz sklíčko začazení nad plamenem svíčky. Pozorovat slunce přímo není radno, lidé se slabším zrakem by totiž mohli oslepnout. Bude-li zataženo či pršet, nebude možno pozorování provádět a v tom případě se sejdeme v jídelně, kde podám náhradní výklad.

Informace náměstka vedoucímu odboru:

Na pokyn ředitele bude zítra v 9 hodin zatmění slunce. K tomuto vzácnému zjevu pronese ředitel slavnostní projev. Je třeba uklidit dvůr od nepořádku. Slunce bude možno pozorovat jen začazeným sklem. Bude-li pršet, nebude možné provádět pozorování v pracovním oděvu na dvoře. V tom případě se provede zatmění slunce v jídelně, tedy něco, co se každý den nevidí.

Informace vedoucího odboru vedoucímu oddělení:

Ředitel vydal příkaz ke zmizení slunce a to zítra v 9 hodin. Všichni se dostaví na slavnost na dvoře, ale v pracovním oděvu. Po dvoře se nesmí potloukat žádný zjev s dlouhými vlasy, podnapilí a pod. Zvláštní skupina uklidí dvůr, na kterém nesmí být nepořádek a zvláště umazané zbytky rozbitého skla. Ředitel dá pokyn k tomu, má-li pršet v jídelně, což se každý den nevidí.

Instrukce vedoucího oddělení skupinářům:

Bude-li zítra v jídelně pršet, tedy něco, co se každý den nevidí, zmizí zítra v 9 hodin ředitel v montérkách. Nádvorní skupina uklidí za tím účelem dvůr, zvláště máničky a opilce.

Instrukce skupináře pracovníkům:

Zítra v 9 hodin zmizí náš ředitel. Škoda, že se to nevidí každý den. Nikdo se při tom nesmí ožrat!

Příběh pro poučení … aneb jak může pomoci covid

Jak začít? Dávnou historií před mým narozením? Událostmi, které se staly v průběhu mého života? Včerejškem?

Můžete se vsadit, že na každé mé vyjádření se najdou lidi, kteří se mnou budou souhlasit (protože prožili něco podobného), lidi, kteří se mnou souhlasit nebudou (protože nemají vlastní zkušenost s tím, o čem mluvím) a lidi, kterým je to šumák (protože je dané téma nezajímá a tudíž mé příspěvky vůbec nečtou).

Některá témata jsou celosvětová.

To znamená, že se týkají obyvatel celého světa. Jen k nim v jednotlivých zemích přistupují rozdílně, mluví o nich svou rodnou řečí a problémy s tématem související řeší “po svém”.

Jedním z celosvětových témat je v současné době covid. Ze zpráv a novinových článků by se mohlo zdát, že vše ostatní přestalo existovat a nic jiného není důležité. Díky internetu máme okamžitý přehled o situaci a aktuálních pravidlech jinde ve světě. Na internetu najdeme i barevné grafy a statistiky. Díky internetu a sociálním sítím můžeme komunikovat s lidmi z celého světa, ale žijeme “tady a teď”, dá se říct i “doma”.

Využijme pandemie pro poučení. Máme internet, vzdělávejme se. Nikdy není pozdě. Jazyková vybavenost, rétorika, historie, příčiny a důsledky různých válek … všechno se nám může hodit pro rozvoj kritického myšlení, které budeme potřebovat při řešení problémů spojených klimatickými změnami. Tématem, které bylo v minulém roce poněkud zastíněné covidem.

I téma klimatických změn je celosvětové a nelze u něj jednoznačně určit “viníka”. Všichni bychom měli spolupracovat při hledání řešení, jak zbrzdit oteplování zeměkoule a nepohrdat “dětmi”, které stávkami vyjadřují své obavy o budoucnost. Přestože ještě nemají dostatečné znalosti a životní zkušenosti. Mají totiž pravdu. Země je naše jediná obyvatelná planeta a má smysl ji chránit.