Category: Uncategorized

Příběh pro poučení … aneb jak může pomoci covid

Jak začít? Dávnou historií před mým narozením? Událostmi, které se staly v průběhu mého života? Včerejškem?

Můžete se vsadit, že na každé mé vyjádření se najdou lidi, kteří se mnou budou souhlasit (protože prožili něco podobného), lidi, kteří se mnou souhlasit nebudou (protože nemají vlastní zkušenost s tím, o čem mluvím) a lidi, kterým je to šumák (protože je dané téma nezajímá a tudíž mé příspěvky vůbec nečtou).

Některá témata jsou celosvětová.

To znamená, že se týkají obyvatel celého světa. Jen k nim v jednotlivých zemích přistupují rozdílně, mluví o nich svou rodnou řečí a problémy s tématem související řeší “po svém”.

Jedním z celosvětových témat je v současné době covid. Ze zpráv a novinových článků by se mohlo zdát, že vše ostatní přestalo existovat a nic jiného není důležité. Díky internetu máme okamžitý přehled o situaci a aktuálních pravidlech jinde ve světě. Na internetu najdeme i barevné grafy a statistiky. Díky internetu a sociálním sítím můžeme komunikovat s lidmi z celého světa, ale žijeme “tady a teď”, dá se říct i “doma”.

Využijme pandemie pro poučení. Máme internet, vzdělávejme se. Nikdy není pozdě. Jazyková vybavenost, rétorika, historie, příčiny a důsledky různých válek … všechno se nám může hodit pro rozvoj kritického myšlení, které budeme potřebovat při řešení problémů spojených klimatickými změnami. Tématem, které bylo v minulém roce poněkud zastíněné covidem.

I téma klimatických změn je celosvětové a nelze u něj jednoznačně určit “viníka”. Všichni bychom měli spolupracovat při hledání řešení, jak zbrzdit oteplování zeměkoule a nepohrdat “dětmi”, které stávkami vyjadřují své obavy o budoucnost. Přestože ještě nemají dostatečné znalosti a životní zkušenosti. Mají totiž pravdu. Země je naše jediná obyvatelná planeta a má smysl ji chránit.

Vracím se ke čtení …

… koneckonců co taky jiného dělat v knihovně, když se potřebuji odreagovat a do manuální pracovní terapie se mi nechce. V době koronaviru si vybírám knihy humorné, satirické, oduševnělé.

Teď zrovna už poněkolikáté čtu Saturnina, z níž je vybrán i citát: „Zákony života nám ukládají vyzkoušet všechny možné varianty života, abychom se nakonec vrátili k té první.“

Blbé je, že lidský život je příliš krátký, abychom mohli vyzkoušet všechny varianty. Navíc je náš osobní výběr už tím, komu, kdy a kde se narodíme. Proto je vhodné si povídat nejen o počasí. Bez zbytečného hodnocení. Kolikrát já už měla na jazyku “kterej blbec …”, když mi došlo, že např. pet flašky mi po louce rozfoukal vítr. A schopnost větru něco odfouknout zná každé malé dítě, je ukrytá už v pohádce o Jeníčkovi a Mařence (Hansel und Gretel, Little Brother and Little Sister).

Povídka Můj sluha Saturnin vyšla autorovi Zdeňku Jirotkovi v Lidových novinách 24.srpna 1940, kniha Saturnin poprvé vyšla v roce 1942, v době protektorátu Čechy a Morava. Ačkoliv jsem v té době ještě nebyla na světě, dovedu si představit, že kniha mnohým pomáhala překonávat těžké doby za protektorátu. Snad i autorovi.

Já Saturnina “potkala” v době československé totality a od té doby se k němu vracím pokaždé, když potřebuji “přijít na jiné myšlenky”. Hodí se i teď. Snad vyzkouším i anglickou nebo německou verzi, abych se v těchto jazycích zdokonalila.

The Life

“So as the lifelong owner of one life, I have to say … it’s interesting that the only thing you have for life is life. It didn’t occur to me. … As the lifelong owner of one life, I must say that little is written about life …” Jan Werich, Big pre-scene (in Czech)

Life can be viewed from many different perspectives. Mostly depending on one’s age and what we did experience or not and what we learned or not. It is also important from whom we learn.

With the hindsight – and at the age of 65 – I easily assess my life so far. It’s easy to be a “general after a battle”. I already know what happened and how did it end. Now I can just wonder if I could have decided otherwise at some crossroads in my life. Of course I can’t change my life and I need to live it till the end. From now on, I will be my own “general afore the battle” and I wil make my decisions based on my age and my current life experiences.

Life experiences are non-transferable. Everyone living was born to someone, somewhere, at certain time. Later on he/she was experiencing puberty, becoming independent, working … the elderly were experiencing middle age crisis … getting old.

I, born in totalitarian Czechoslovakia, was lucky to experience the fall of the Berlin Wall, unfortunate that it only happened when I was an adult and had small children and could not travel so freely like a person without obligations. For a few years I lived in Germany, a little longer in England, some periods of my life I enjoyed more, other less, I survived lymphoma cancer … sometimes I was able to decide freely, other times, especially during the cancer treatment, I had to wait for the results. Only then I could gradually regain my energy lost through treatment. After six months of chemotherapy, I felt like I was eighty at the age of forty eight.

Cut to the present … I’m still alive. I created and now improve my home in a former cowhouse in Skalka near Nová Bystřice. I also want to have an international library here. In the future members of various bubbles could talk about their life experiences, hopefully finding out in personal meetings that “the other” is not as stupid as it may seem from the outside. Everyone has a story that could contribute to better understanding between people.

That’s why communication is important. We have to ask questions, look for evidence for our claims, cooperate. Therefore, we must be careful and avoid stereotypes when thinking of “the others”. It is probable that their lives took other paths, stopping at other crossroads and at different times. Along the way, they met other people, possibly the same, but at a different stage in their lives. I wish people would listen to each other more. Not in a sense of obedience, just listen to learn about other perspectives.

Život

“Jako tedy doživotní majitel jednoho života musím říct, … to je zajímavé, že jediná věc, kterou máte doživotně, je život. To mě nenapadlo. … Jako doživotní majitel jednoho života musím říct, že o životě se málo píše …” Jan Werich, Velká předscéna

Na život se dá pohlížet z mnoha různých perspektiv. Většinou v závislosti na věku a na tom, co jsme sami (ne)prožili a co jsme se (ne)naučili, případně od koho.

S odstupem času – v mých 65 letech – snadno hodnotím můj dosavadní život. Je snadné být „generálem po bitvě“. Už vím, co se stalo a jak to dopadlo, tudíž můžu uvažovat o tom, jestli jsem se mohla na nějakých životních křižovatkách rozhodnout jinak. Svůj dosavadní život ale už změnit nemůžu. Opět jsem svým „generálem před bitvou“ a rozhoduji se na základě svého věku, svých životních zkušeností a neznámé budoucnosti.

Životní zkušenosti jsou nepřenositelné. Každý žijící se někomu a do nějaké doby narodil, v jiné době prožíval pubertu, osamostatnil se, pracoval … prožíval krizi středního věku … zestárl.

Já, narozená v totalitním Československu, měla to štěstí, že jsem zažila pád Berlínské zdi, smůlu, že k tomu došlo až když jsem byla dospělá a měla malé děti a nemohla jsem cestovat svobodně jako člověk bez závazků. Pár let jsem žila v Německu, o něco déle v Anglii, některá období svého života jsem si užívala více, jiná méně, přežila jsem rakovinu lymfomu … někdy jsem se rozhodovala svobodně, jindy, zvláště v případě rakoviny, jsem musela počkat na výsledek léčby. Teprve pak jsem postupně hledala léčbou minimalizovanou energii. Po půlroční chemoterapii jsem se ve svých čtyřiceti osmi letech cítila na osmdesát.

Střih do současnosti “s covidem” … stále žiju. Svůj domov si vytvářím v bývalém kravíně ve Skalce u Nové Bystřice. V části kravína chci mít mezinárodní knihovnu, kde by si o životě mohli povídat členové různých bublin a v osobním setkání zjistit, že “ten druhý” není takový blb, jakým se z pohledu zvenčí zdá být. Každý má nějaký příběh, kterým by mohl přispět k porozumění mezi lidmi. Bohužel se lidi navzájem většinou neslyší …

Proto je důležitá komunikace. Musíme se ptát, hledat důkazy ke svým tvrzením, spolupracovat. Proto musíme být opatrní a vyhýbat se stereotypům, když přemýšlíme o “těch druhých”. Je pravděpodobné, že jejich život se ubíral jinými cestami, zastavil se na jiných křižovatkách a v jinou dobu. Na cestě se tak setkali s jinými lidmi, případně stejnými, ale v jiné životní etapě.

Máte-li necelé dvě hodiny, využijte je poslechem této přednášky.

Znáte to? / Do you know it?

Něco si plánujete a potkáte život. A všechno je – alespoň na nějakou dobu – jinak. / You are busy making plans and then life happens. Since then – at least for a while – everything is different.

Teď jsme se všichni setkali s koronavirem. Ne všichni “natvrdo”, tedy ne všichni jsme byli nemocní nebo měli nemocného přítele nebo příbuzného, ale všichni o viru víme … / Now we have all encountered covid. Not all of us “hard”, ergo not all of us were sick or had a sick friend or relative, but we all know about the virus.

A něčeho se v souvislosti s ním bojíme. Někdo, že sám onemocní, někdo, že onemocní někdo z blízkých, někdo, že budou plné nemocnice pokud by onemocněl … důvodů může být mnoho, ale život jde a musí jít dál. / And we are afraid of something in connection with it. Someone of getting sick himself, someone that a loved one will be sick, someone that there won’t be a place in the hospital if he gets sick … there can be many reasons, but life goes on and has to move on.

Naši předkové přežili mor, španělskou chřipku, světové války … jinak bychom ani my v době koronaviru nežili. / Our ancestors survived plague, spanish flu, world wars … otherwise we would not live in the times of corona.

Uctěme jejich památku tím, že k sobě budeme v současné době navzájem ohleduplní a budeme dbát základních hygienických pravidel, která známe od dětství. Nehledejme viníka, ale řešení … a vzdělávejme se, “učený z nebe nespadl” a v globálním a rychle se měnícím světě nejde lpět na starých “pravdách”. / Let us honor their memory by being considerate of each other today and by following the basic hygiene rules we have known since childhood. Let’s not look for the culprit, but the solution … and let’s educate ourselves, the “learned has not fallen from heaven”, and in a global and rapidly changing world, one cannot cling to the old “truths.”

Děkuji. / Thanks.

Do you belong?

Strange question! Of course I belong! But where do I belong?

By nationality I am Czech. I was born in Praha, where I went to primary school, then secondary and with a “gap year” to uni. My “gap year” was unwanted, I just wasn’t accepted first time … it was not the “gap year” described in Wikipedia as “a sabbatical year during which students engage in various educational and developmental activities”, although by working as a unskilled worker in a garden-husbandry I realized I want to do something more challenging.

These were the times of black-and-white perception of the world, Iron Curtain dividing Europe into two separate areas, eastern newspapers reporting about bad imperialists … then came the year 1989, the Berlin Wall fell and at last, we, easterners, were able to travel freely, without the need to ask for a permission and a bit of foreign currency. What a joy! We were even able to live and work abroad … and learn languages, the condition for a succesfull blending in the local community.

Now there is a pandemic. Czech borders are closed again, because “we” don’t deal succesfully with the crisis … the only relieve being, that the whole world is dealing with covid as well and we can learn from each other. I guess everyone hopes, the vaccination will be effective and our lives will be able to return to “normal” soon.

Just yesterday I found this “Better mad with the rest of the world then wise alone” t-shirt and I can’t agree more. .

Relativita … aneb pohled z druhé strany

Myslím, že všichni takovou situaci znáte … a pokud jste do loňského roku neměli tu čest, poznali jste ji díky koronaviru. Osud, o němž doktor Vlach z knihy Saturnin od Zdeňka Jirotky říká:

“Prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. Pak bychom nevzpomínali na to, že kamna trochu kouřila, nýbrž na to, že hřála. A na to, že bylo ostatně v naší moci aby jenom hřála. “

Ačkoliv první část o idyle, kterou jsme přestali vnímat či spíše začali považovat za samozřejmost je minimálně v Evropě skutečná – přes 75 let žijeme v míru -ne vždy je v moci jednotlivce zajistit, aby idyla pokračovala. A aby byla celosvětová, stejně jako je současná pandemie.

Fráze jako “jsme v tom společně” a “společně to zvládneme” vždycky vyvolají otázku: “a kdo jsme vlastně my?”.

Lékaři, zdravotníci a pomocný zdravotnický personál? Policie, vojsko a další státní zaměstnanci? Majitelé restaurací a penziónů a jejich zaměstnanci? Herci? Děti, které se připravují na život distanční výukou? Pracující v různých oborech, na různých pozicích? Důchodci, kteří mají větší část života za sebou, ale kus ještě před sebou? Obyvatelé Evropy? Ameriky? Asie? Lidé, kteří umí anglicky? Německy? Španělsky? … Současní obyvatelé zeměkoule?

Všechny nás ovlivňuje koronavirová krize, se kterou se vlády v různých zemích vyrovnávají různě, střídavě omezují a uvolňují provozy, zavírají a otevírají obchody … a někteří členové pak podkopávají autoritu vlády, v níž sami sedí. Zajdou si do “zavřené” restaurace na “pracovní schůzku”, zajedou si k moři, když je doporučeno nikam nejezdit … novináři všech zemí by jistě mohli vyprávět, ale hned se na ně někdo naštve, že to je kampaň a že vytvářejí paniku.

Ryba smrdí od hlavy. Smradu ryby by možná pomohlo hlavu useknout a vyhodit. Ale co s vládou, kde se ministři střídají jako apoštolové na orloji? Taková “hlava” se nedá useknout, zvlášť když je demokraticky zvolená.

Až pandemie ustoupí, budeme vzpomínat.

Každý podle toho, v jaké životní fázi a na jakém místě na zeměkouli se v jejím průběhu nacházel. Ale tady a teď se dějí i jiné věci a je žádoucí, aby si každý z nás udržoval rovnováhu mezi činností fyzickou, duševní a odpočinkem. Tak můžeme zvýšit pravděpodobnost, že se přání “kéž by nás pánbu při zdravém rozumu zachovati ráčil” uskuteční.

Experiment Fail Learn Repeat

The post’s title sounds scientifically, but I think we all do it. We experiment, fail, learn and repeat the whole life. Since our birth. And it is the right thing to do. The world is not steady and our knowledge is limited. Even the AI (artificial intelligence) needs to learn new contexts.

One of greatest Czechs Jan Werich said: “Já sám sobě připadám, že je mně stodvacetdevět let. Podle toho, co jsem zažil, anebo podle toho, co jsem nezažil. A někdy si zase něco přečtu a připadá mi, že je mi vosum.”

Translated at translate.google.com I get : “I seem to myself to be one hundred and twenty-nine years old. From what I’ve experienced, or from what I’ve never experienced. And sometimes I read something again and I feel like I’m a weasel.”, but even if “zase” means “again”, this sentence expresses a wonder, that reading something I can feel like eight years old. In non-literary Czech “vosum” is “osm”, which means eight.

Same Jan Werich together with Jiří Voskovec wrote in a play Balada z hadrů (Ballad of rags): “Tenkrát když král poslal druhýmu králi posla, aby mu vyřídil, že je vůl, no to trvalo. Dneska to máte e, e, eee, e, eee. To ví dřív, než to řeknou.”

Translated at translate.google.com I get : “When the king sent a messenger to the other king to tell him that he was an ox, it lasted. Today you have e, e, eee, e, eee. He knows that before they say it. “

I’d just like to point out, that “today” in the excerpt was in the year 1935, when the play was premiered in V+W’s Liberated Theatre, actually The Tied Theatre in that year. Just imagine, how quickly the whole world knows, that someone is an ox today, in January 2021, with the internet and social networks.

The excerpt was followed by “But the truth is that they are not so touchy today.”, which is more true today, then it was in 1935.

So let’s experiment, fail, learn and repeat. We all need to learn new things, whatever age we are. We can’t completely rely on the robots and we can’t behave like robots. Every human being has got a brain, so let’s use them.

PS: you may not know, that “an ox” is a Czech swear word, not too bad, similar to “a cow” or “a pig”.

Rok změny

Připravuji se na rok změny.

Tím nemyslím #rokZmeny spolku Milión chvilek pro demokracii. Ten je sice významnou součástí “naší české” mozaiky přerodu z totalitní země ve svobodnou demokratickou, ale ne součástí jedinou.

Myslím na změnu svého přístupu ke svému životu a ke své knihovně – od přístupu víceméně reaktivního k přístupu proaktivnímu. (S touto terminologií jsem se poprvé setkala v úvodním zamyšlení RNDr. Tomáše Řeháka, ředitele Městské knihovny v Praze, na konferenci Do černého. Letos poprvé byla díky/kvůli covidu online i pro veřejnost a doufám, že online zůstane i po odeznění pandemie.)

Život každého z nás někde a v nějaké době začne, nejdřív jsme mimina, pak batolata … školáci … puberťáci … pracující … důchodci … pak vzpomínáme na mládí, někteří by rádi předali budoucímu pokolení nějaké poselství, ale budoucí pokolení neslyší, protože se vyrovnává s výzvami, které se jemu staví do cesty a o nichž jsme my, dříve narození, neměli ani potuchy, protože třeba v době mého dětství byly počítače teprve ve vývinu.

V každé době a všude navazují techničtí vědci na znalosti předchozích generací, v humanitních vědách a ve vztazích ale stále tápeme. Neumíme otevřeně komunikovat (mnohdy ani v rodném jazyce) a svazujeme se přehnanou slušností, přestože ve vysokých funkcích máme lidi, kteří si – lidově řečeno – nevidí do huby. Nejen v Čechách, to je taky celosvětová pandemie.

Je načase, abychom se poučili z historie. V USA už začali …

Ne, já nemám “poučovací povahu” a rozhodně neznám všechny souvislosti, abych mohla někoho učit. Ve své mezinárodní knihovně jedné babky – Library Kebharec – mám ale dost jazykových učebnic a jiných zajímavých knih a prostor pro debaty i kreativitu. Skalka u Nové Bystřice je jednou z vesnic, které se v době totality ocitly v hraničním pásmu mezi Československem a Rakouskem. Skalka (Gebharec) přežila, na místě zaniklých vesnic v katastru Staré Město pod Landštejnem je jen kříž a stručný nápis o průběhu odsunu německého obyvatelstva.

S důsledky vystěhovávání původního obyvatelstva – a čtyřiceti poválečných let vlády jedné strany – se v Čechách vyrovnáváme dodnes, nejen v pohraničí. Ostnaté dráty na hranicích jsou sice minulostí, jazykovou bariéru jsme ale ještě nezbořili.

Budu ráda, pokud se v roce změny – snad už bude po covidu – stane moje “retro” knihovna místem, kde se budou scházet různorodí jedinci i skupiny s rozličnými názory k mono i multi-tematickým diskusím. Demokracie je diskuse (T.G.Masaryk).

Zdroje: Zaniklé obce a objekty, dějepis (divoké odsuny němců), Reportéři ČT – Hlídači, kteří odmítli hlídat a další