Category: Uncategorized

In the time of Covid19 …

… I found this:

Za co se máme stydět?

Dostávám mailem výběr komentářů a blogů z Aktuálně.cz. Poslední, z 6.3.2020. začínal takto:

Petr Kukal tweetuje pro Aktuálně.cz

“Co bys chtěl v sobotu k obědu?”
“Nevim. Třeba rizoto.”
“Rizoto ne. Něco jiného.”
“Proč rizoto ne?”
“Stydím se jít koupit rejži.”

😉 … i když předpokládám, že je spíše humorná historka, stát se to může.

A tak mě napadlo – měla bych se já stydět, kdybych si šla koupit rýži, protože mi doma došla a mám chuť na rizoto? Vždyť přece na tom není nic špatného mít chuť na rizoto a koupit si kilový nebo pětikilový pytel rýže … možná jen vlastní pocit, že “nechci být jako oni”, tedy jako ti, co si nakupují do zásoby.

Ale já si taky nakupuju do zásoby. Pravidelně. Bydlím ve vesnici, do nejbližšího krámu to mám cca 4km, takže si běžně nakupuju minimálně na 14 dní dopředu. Nakupování mě nebaví, takže nákup většinou spojím s něčím pozitivním, abych negativní zážitek z krámu nějak vyrovnala. Myslím si totiž, že pro zachování duševního zdraví potřebujeme mít v rovnováze povinnosti, zábavu a odpočinek. Mám to snad v krámě vysvětlovat každému na potkání, aby mě nepovažoval za někoho, kdo nejsem?

Kde je vlastně problém?

V tom, že nemáme všichni na všechno stejné názory? Ale to ani nejde, narodili jsme se různým rodičům, jsme různě staří, chodili jsme do různých škol, v různém časovém období, v různých lokalitách, ti starší z nás pracovali v různých odvětvích … jediné, co máme společné, dokonce se všemi lidmi na zeměkouli, jsou základní lidské potřeby, nejlépe je vyjadřuje Maslowova pyramida.

Základní fyziologické potřeby mé snad většina obyvatel vyspělých zemí uspokojené. Myslím, že i potřebu bezpečí a jistoty – poslední světová válka skončila před pětasedmdesáti lety, což je jeden lidský život. Měli bychom tedy být ve stadiu potřeby lásky, přijetí a spolupatřičnosti (viz definice na Wikipedii). To sice neznamená, že musíme být všichni kamarády na život a na smrt, to by ani nebylo normální, ale mohli bychom si v zájmu uspokojování těch vyšších potřeb ujasnit, co je naším společným cílem.

Možná je problém v tom, že pokud se s něčím setkáváme poprvé, nemáme se situací vlastní zkušenost a jednáme intuitivně. Až vzdálená – a někdy velmi vzdálená – budoucnost ukáže, jestli reakce našeho mozku na stres byla správná, ať už zvolil bojuj, uteč nebo zmrzni.

Doporučuju knihu Tři muži ve člunu, napsal ji Jerome K. Jerome v roce 1889 a stále se dá číst. Hned v první kapitole najdete kontext následujícího úryvku:

“Přečetl jsem si ten recept. Stálo v něm:
1 půlkilový biftek, k tomu
1 půllitr piva
pravidelně po 6 hodinách,
1 patnáctikilometrová procházka každé ráno,
1 postel přesně v 11 každý večer.
A neláduj si do hlavy věci, kterým nerozumíš.”

Moving on …

There is one difference between the road trip and life trip. You can’t reverse the life trip. Whichever decision you make, you need to stick with it. There is no way back, even if it was not you, but the (mis)fortune making the decisions – and I mean things like dying of the loved ones or life threatening illnesses.

There are also other life changing events, which we can read about thanks to the internet. There are counselling sites, scientific sites, insurance companies sites … and you just wonder. Are all those people concerned about my life changing event?

Well, not exactly. Everyone is (and should be) concerned about his/her own survival, especially if he/she has some dependents. But not everyone knows, what you need without asking questions. Nowadays all counseling sites presume you look for some counselling, scientific sites may presume, that you know some basics and insurances just want to insure you for whatever can happen.

In a way, it’s like nearing the crossing, making your decisions where to go and all passengers giving you their own advice, how you should behave – turn left, right, slow down, accelerate … the situation prone to a disaster.

I was once diagnosed with quickly growing Non-Hodgkin B-cell Lymphoma. At the time I was living in England, which was not my home country. I’ve read a lot about the illness on the internet. Also the comments, not realizing, that chemotherapy is just a type of the therapy. Everyone’s chemotherapy then depends on the type of the cancer, on the stage of the cancer and maybe on some other factors too. I remember I was fed up with the wording the doctors used – lymph nodes – which – being a foreigner – I didn’t connect to “cancer”. I even complained …

15 years later I’m still alive. I have three great kids, I was able to know my grand kids too, for which I’m grateful, on the other hand I needed to sign the divorce, for which I’m not so grateful. But as stated at the beginning – there is no way back in the life, so I will live my life as long as I’ll be able too. With all my memories – good or bad – from the past.

From the Past to the Future

I tend to compare the life to the road trip.

On both we encounter a number of intersections. Then, on each of them we (or our brain) take into the account the Past and we (or our brain) make our decisions for the Future accordingly to our up to date experiences, whether conscious or unconscious, stored in our “data-bank” in the brain.

And now it becomes interesting.

According to Vera.F.Birkenbihl, our conscious experiences on a line would make 15 mm, compared to 11 km unconscious. As we’ve been born to different parents in different countries, where we’ve been attending different schools, learned some stuff, but also wasted a lot of our potential through the process called “education”, lived through different epochs, we have various experiences. Even two people being on the same event may have different memories, depending on the age, past experiences, living conditions … etc.

There is a lot of Vera F.Birkenbihl’s lectures on youtube which I sincerely recommend. For example “Gedächtnisprobleme im Alltag sind lösbar”.

I like the way she explains, that “misplacing” (keys, phone, glasses … whatever is important to us) has nothing to do with “forgetfulness”. We just need to pay more attention to what we are doing, slow down, be conscious or “present in the moment” when placing the keys, phone, glasses … or taking care of our priorities. Thus – imho – we can be better off than living on “autopilot”.

Enjoy!

Learning – especially if we want to learn 😉 – is enriching. Also one of the ways to prevent or at least postpone Alzheimer or other age related illnesses.

Je jiná doba …

Jak často jste toto tvrzení slyšeli, případně sami použili?

Ať už ve věku dospívající mládeže (kdy se každá rada od dospělých zdá být připomínkou, že my, mladí “na ten život ještě nemáme” a musíme se ještě hodně učit), v tzv. produktivním věku (kdy máme většinou příliš málo času na přemýšlení “o nesmrtelnosti chrousta” a snažíme se zvládat nároky nynější doby) nebo ve věku důchodovém (kdy už máme čas i potřebné zkušenosti a leccos bychom dělali jinak, ale nejde to … minimálně proto ne, že v důchodovém věku má člověk méně energie a všechno mu trvá delší dobu).

Teď žijeme v době internetu, kdy máte (či spíše můžete mít) okamžitý přehled o tom, kdo je – podle vašeho názoru – ten největší blb. Lidi nepřemýšlí, něco je naštve a šup, honem s tím na Facebook, Instagram, Twitter a pak se “vlastní ucho diví, co vlastní huba povídá” (z citátu Jana Wericha, 1905-1980, v dnešní době se spíše “vlastní oko diví, co vlastní ruka napsala”). Ve Velké předscéně ze hry V+W Balada z hadrů je také věta: “Tenkrát, když král poslal druhýmu králi posla aby mu vyřídil, že je vůl – no to trvalo. Ale dneska to máte e … e … e … e … e … no to ví dřív než to řeknou.” … a dodává “… Ovšem pravda je, že dneska nejsou tak hákliví.” To “dneska” bylo v roce 1935, kdy byla hra napsána.

Ano, je jiná doba, to nám potvrdí i historici, ale všichni tu dobu vnímáme na základě svého současného věku, dosavadních zkušeností osobních i profesionálních, které mohou být sdělitelné jen v případě, že si chceme navzájem naslouchat. POZOR! Není vhodné zaměňovat slovesa naslouchat a poslouchat (ve smyslu být poslušen). Pokud něčemu nerozumíme, je lepší se ptát a vysvětlovat než si v komentářích pod příspěvky na internetu vyměňovat invektivy.

Za dalších 10-20 let bude zas jiná doba …

… a opět mám vhodný citát z Velké předscény “Středověk si vymysleli lidé žijící v novověku aby si odreagovali svůj minderwertigkeit komplex. Aby jaksi … se jim dostalo … poct a uznání, které třeba … by se jim dostalo až po smrti a oni nechtěj čekat, nuže teda zesměšňují způsob myšlení a práce svých prapraotců a pradědů a nazývají to středověkem. A zapomínají, že touto metodou konce jejich prapraděti a pravnuci se jednou budou dívat zpátky v jejich novověku na jejich středověk a budou říkat: no no no no. … Všimněte si, jak jsem tolerantní …”

V každé době potřebujete mít střechu nad hlavou a co jíst, abyste se vůbec mohli věnovat filosofickým otázkám typu “V jaké době to vlastně žijeme? Jaké jsou její výhody a nevýhody?”. Můžeme si klást i hypotetické otázky typu: “Bylo by lepší, kdybych se narodil(a) o sto let dřív nebo později?”. Ale na to už nemáme vliv, žijeme tady a teď a ten náš život je to jediné, co máme na doživotí. A není to test, takže nám nikdo nedá lepší instrukce! (to zas mám magnetku na lednici – za malou rybkou plave větší s otevřenou tlamou a je u toho text: “Tenhle život musí být jenom test. Kdyby to bylo doopravdy, určitě by nám dali lepší instrukce.”)

Humor and satire in everyday life

Do you have the feeling, that the humor and satire is disappearing from everyday life?

Well, I do. It may be because I don’t understand the language properly, or – which is more probable – that I don’t understand the context.

Some of you would remember the contests from around 2005 “The Greatest whichever-nation”. So I’m Czech and the first round was won by a fictional character Jára Cimrman. Of course, he couldn’t take the title, but – imho – he was the prove, how much we need humor, the clever one, puns, based on similarity of words or sounds, based on some well known facts … nowadays often misunderstood.

Of course, even if you take some proverbs literary, you can end up in looong discussions trying to explain what it means (or what you meant), but the counterpart can’t understand, because he/she is much younger/older than you or comes from another part of the world where something else is considered “normal”.

Have you got any idea, how we can explain to each other, that all human beings have the same basic needs and that we should connect, not disconnect?

Thank you!