Jo, to jo, chybama se chytrá hlava učí … ale každý na chybování máme jen jeden život. Je proto vhodné se učit nejen z chyb našich, ale i z chyb ostatních lidí. Třeba i z chyb vlastních rodičů.
Například my jsme se s manželem nebavili o situacích, které se daly očekávat. Dokud jsme byli manželé. Většinou se jednalo o situace související s běžnými a v literatuře popsanými etapami lidského života – dětství, puberta, dospělost … krize středního věku … Zároveň jsme bagatelizovali vliv situací, které se očekávat nedaly – např. vliv rakoviny na mě jako pacienta, ale i na mé okolí. Žít “vedle” člověka, jehož zájem o život se postupně vytrácí a dobu léčby by nejraději přežil někde v ústraní, není žádný med.
Za mou největší chybu považuji neschopnost ptát se dřív než je pozdě.
Ptát se ex-manžela dnes, 18 let poté, co jsem se vlivem léčby chemoterapií cítila jako osmdesátiletá stařena a po léčbě potřebovala 5 let na “návrat” do svého biologického věku: “Jak dlouho jsi vlastně chtěl žít v cizině?” je zbytečné. Současný stav nezmění ani jeden z nás. Jediné, co bychom mohli změnit, je “pohled zvenčí”. Nepřizpůsobením životního stylu podmínkám změněným rakovinou a léčbou jsme totiž mohli navenek “vysílat zprávu”, že se rakovina dá “přechodit”. Nedá.
Každý jsme jiný a každý máme v mozku poskládané různé informace a vzpomínky z celého dosavadního života. Podle nich pak náš mozek zpracovává vše, co mu přijde do cesty. Můj mozek má uložené vzpomínky na život v totalitě, na invazi vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968, normalizaci, změnu režimu, život v zahraničí, léčbu v zahraničí, ponechání dětí v zahraničí … na lidi s těmi událostmi spojené. Před sebou mám budoucnost v Čechách, kde si po dvaceti letech v zahraničí připadám jako v cizí zemi, přestože tu jsem doma a domluvím se česky.
Doporučuji knihu “The Idiot Brain“, kterou napsal Dean Burnett. V českém překladu vyšla pod názvem Mozek sabotér.