… a to platí pro všechny lidi na naší planetě Zemi. Anglický název je the Earth, německy die Erdboden, francouzsky la Terre, finsky Maapallo … a mohla bych pokračovat kopírováním výsledků z aplikace Google Translate, kterou jsem si zvykla pro překládání používat. Nejsem profesionální překladatel, ale baví mě jazykové hříčky. Ani já nevěděla, kolik významů může mít například anglické sloveso “call” než padla Železná opona. Pak jsme i my z Východu měli možnost cestovat a pracovat na Západě. Tím se zvýšila i motivace ke studiu západních jazyků. V totalitním Československu jsme měli povinnou ruštinu, bohužel si z ní moc nepamatuju, byl to jazyk národa, který nás v srpnu 1968 okupoval.
Ale abych se vrátila k tomu volání … když jsme se přestěhovali do Anglie, jezdívali jsme do Londýna většinou vlakem. I v Anglii hlásí, na kterou kolej přijede vlak a kam pokračuje dál. Tehdy jsem poprvé slyšela “the train is calling at …” a jako Češka s oblibou v pohádkách, jsem si představila mašinku Zdeňka Millera, jak jede anglickou krajinou a před nádražím volá “haló, už jedu”.
Pohádky mám ráda pořád. Je mi příjemné vědět, že aspoň něco končí dobře. Jen jsem se musela smířit s tím, že se na ně koukám většinou sama. Ne, že bych neměla děti a vnoučata, ale bydlí tak daleko, že se za mnou dostanou na pár dnů jednou za pár měsíců.
Stýská se mi po nich? Jistě, ale nemůžu mít svým dětem za zlé, že jsme se do Čech nevrátili po původně plánovaném roce a půl. V zahraničí jsme nakonec žili 20 let. To je doba, která se spíše podobá emigraci než přechodnému pobytu. Jsem ráda, že jsme součástí Západu a kolem hranic není ostnatý drát.