… rčení, s kterým nejde polemizovat, které nejde ani zpochybnit. Je to tak.
Ale proč jsme “každej nějakej” … a hlavně, co můžeme dělat, abychom se domluvili, když jsme “každej nějakej”. Abychom si byli schopni sednout společně ke kulatému stolu, pohovořit o prioritách dané doby, dané oblasti … a pak je společně řešit. Když jsme “každej nějakej”, máme i nějaké schopnosti a zkušenosti, které můžeme předávat dál.
Ale abychom nějaké zkušenosti mohli předávat dál, musíme komunikovat a navzájem si naslouchat (nepoužívám slovo “poslouchat”, protože kromě pocitově nezbarveného, např. “poslouchat hudbu”, se v češtině používá i v pocitově zbarveném smyslu “být poslušný”) … a to je problém. Zvlášť v písemné komunikaci, kdy nedostanete reakci okamžitě, ale s časovou prodlevou několika minut, hodin, dnů, týdnů … roky už nemá smysl počítat, málokdo si zapamatuje, co někomu napsal včera, natož před rokem.
Jistě, pamatuje si to počítač, resp. aplikace, které používáme k posílání mailů či okamžitých zpráv. Ale kdo se v tom má vyznat. Aplikací je čím dál víc, některé jsou (ne)bezpečnější než jiné … do “chytrého” telefonu si je nainstaluje ten, kdo takovou aplikaci potřebuje (mají ji přátelé, spolupracovníci, rodina …), pak tráví víc času dohledáváním toho, co kdy kdo řekl a jak na to reagovat … a pak se těžko hledají společné priority. Kromě základních životních potřeb máme každý jiné.
Člověk, “schovaný” za počítačem, nedostává okamžitou zpětnou vazbu a z komentářů si většinou vybírá jen to, co odpovídá jeho momentální náladě. Prosím, počítejme alespoň do sta než něco “výbušného” na sociální síti zveřejníme. Zbytečně se rozdělujeme a tak plýtváme vlastní energií, kterou by bylo užitečnější věnovat dovzdělávání neb “učenej z nebe nespad”.
Internet je plný zajímavých přednášek, kurzů, možností se ptát … využívejme ho k opravování rozbitýho světa ne k rozdělování společnosti.