Blbej dotaz, že? Přece 24!
Nojo, ale “někdo” se chová, že “jejich” den má aspoň 48 hodin. Jenže “lidé” jsou smrtelní. Nejsou na adapter jako elektronické “hračky”, které stačí na patřičnou dobu propojit se zdrojem elektrického proudu a jejich baterie se dobije. My, lidé, potřebujeme odpočívat.
Často slýchám, že “tehdy byla jiná doba” nebo “teď je jiná doba”.
To je fakt.
Každým novým dnem začíná jiná doba, ale troufám si tvrdit, že i ten nový den vnímáme každý jinak … v závislosti na věku, zeměpisné poloze, závislosti na druhých, momentálním rozpoložení, dosaženém vzdělání, jazykových znalostech, schopnosti se domluvit … někdy to bývá problém i v jazyce mateřském.
V dnešní době bych nechtěla být např. na Blízkém Východě nebo na Ukrajině, ani jinde, kde si egoističtí vládci dokazují, že jejich “pravda” je “pravdivější” než “pravda” druhých … i když rozdíl může být jen ve formulaci, zvoleném jazyce či slovosledu. Když “nás” někdo rozčílí, nepřemýšlíme, ale “vybouchneme”, často na nevinné, protože výrazy, které bychom mohli a měli použít, “nás” tváří v tvář člověku, který “nás” naštval, nenapadnou.
Zkusme zpomalit a ptát se. Nesuďme jen podle vzhledu.
Na čele nemáme napsáný životopis. Ani by se nám tam nevešel … s výjimkou miminek, u kterých by mohlo stačit datum narození. Ve válečných zónách umírají i děti. Přeživší se po zbytek života vyrovnávají s tím, co přežili …
Nejradši bych se inspirovala pohádkou Šíleně smutná princezna a egoistické vůdce poslala bojovat do bahna, aby si své mocenské touhy vyřídili mezi sebou a neobtěžovali prostý lid. Bohužel, v životě se nedá realizovat totéž, co ve filmu.