Bydlím nedaleko hranic mezi Českou republikou a Rakouskem. Hranic, které byly do roku 1989 zadrátovány, abychom náhodou nemohli “zabloudit” k sousedům. Na některých úsecích byly dráty elektrifikovány, i zvěř se prý po odstranění drátů hranicím nějakou dobu vyhýbala. Na Západ se utíkalo nejen z Čech, ale i z východního Německa … dvě rodiny i balónem …
Letošní pouť smíření z bývalého Košťálkova (Gottschallings) do bývalé Romavy (Romau) přes rakouský Radschin je již 13.jarním setkáním poutníků z české i rakouské strany. Zvou na ni karmelitáni z Kostelního Vydří, Přírodní škola z Prahy a přátelé z Česka i Rakouska.
Smiřování fandím. Myslím si, že smíření se s minulostí, resp. s faktem, že minulost se nedá změnit, je nezbytnou podmínkou pro “uzdravování ran minulosti”. Život je cesta, jen trochu jiná než cesta do školy, na nákup, na dovolenou … život je totiž jednosměrný a končí smrtí.
Ač nevěřící, na pouť se chystám. Potřebuju se smířit sama se sebou … že neumím seřvat lidi, kteří mi ubližují svým pocitem, že mě znají líp než se znám já. Většinou se snažím pochopit jejich “úhel pohledu”, někdy zbytečně dlouho, takže mě pak mají za blbce. Mou frustraci z nepochopení a z ní pramenící “nálady” pak většinou odnesou moji nejbližší.
Ale učím se a “naděje umírá poslední” … se říká. Pomáhá mi humor a “serenity prayer”: “God, grant me the serenity to accept the things I cannot change, courage to change the things I can, and the wisdom to know the difference.”
Jsem moc ráda, že jsme součástí demokratického světa a nedělí nás od něj dráty. Zájemcům o historii doporučuji český historický dokument Pozor! Státní hranice, který popisuje dobu na česko-západních hranicích v době mezi únorem 48 a listopadem 89. Není to fikce, opravdu se to stalo.