Přiznávám, že jsem po většinu svého života neměla předem stanovené cíle a žila “ze dne na den” či “podle situace”. Nutno dodat “podle mojí situace a mých názorů”.
Výjimkou bylo období, kdy jsem si v době zajímavé práce v Anglii uhnala rakovinu. Doslova uhnala neb jsem se snažila kromě práce v Anglii zvládat řemeslníky v Čechách. Po půl roce chemoterapií jsem se ve svých osmačtyřiceti cítila na osmdesát. Ve stejném roce slavila osmdesátku moje máma a mým hlavním cílem se po úspěšné léčbě stal návrat domů, do Čech, abych byla mamině blíž “v případě, že …” … hlavně kdyby svůj život už sama nezvládala a potřebovala pomoc. I řemeslníky by bylo jednodušší kontrolovat … a neschopné vyhodit … kdybychom nebydleli tak daleko. Tátovo umírání jsem prošvihla, bydleli jsme v zahraničí.
Po dvaceti letech …
Letos uplynulo dvacet let od diagnózy (o pár měsíců opožděné neb byla naděje, že mám lymfatické uzliny zduřené “jen” důsledkem přechozené angíny, navíc jsem si pojem “lymph nodes” nespojila s pojmem “cancer” a nevyžadovala biopsii hned), úvah, zda se léčit v Anglii nebo v Čechách (obojí mělo své výhody i nevýhody), zjištění, že se nemůžu srovnávat s lidmi, kteří na internetu psali, že chodí po chemoterapii do práce (já byla po každé dávce unavenější a chtěla jsem zbytek léčby prospat) …
… o vánocích uplyne dvacet let od těch, které moje rodina plánovala strávit na Zélandu a já s nimi nakonec nejela. Moje sestra s rodinou a kamarádka se postarali o to, že jsem nezůstala sama, přesto mi bylo smutno. Tak smutno, že mě nakonec poslali k doktorovi, kde mi předepsali antidepresiva, ačkoliv stačilo počkat do odeznění vedlejších příznaků chemoterapie.
Proč to píšu?
Jedním z důvodů je “abych si ulevila”. Opět se blíží vánoce, nastávají podzimní plískanice a bude mi smutno. Někdo by mi zas mohl doporučit psychiatra. Jenže já už vím, že na smutek se antidepresiva nehodí. Mají spousty vedlejších účinků a u většiny se až po pár týdnech poznalo, zda zabírají. Ve stejných pár týdnech, kdy odeznívaly negativní účinky léčby, tak “se ani neví”, co mělo větší vliv.
Vánoce – rodinné svátky – od té doby nemám ráda.
Neumím se tvářit vesele, když je mi smutno. Proto doporučuji, abyste se mému “domečku” v týdnech před vánoci raději vyhnuli. Pokud byste náhodou potřebovali “racionální důvod”, zde jsou: můžete tu potkat myši, můj pes i ptáci serou na všechno, jsou tu mouchy a komáři, taky pavouci, ale evidentně jsou mouchy v přesile … a já jsem smutná a protivná. Navíc používám hlášky mého mládí (třeba “chcípni potvoro” když někdo kýchne). “Někdo” by se mohl urazit, pokud nezná odpověď “až po tobě, neřáde”.
Teď už jen kontrolní dotaz: “za mého mládí” bylo neslušné se ženy ptát na věk. Troufnete si odhadnout, kolik mi je? 😉