Dostávám mailem výběr komentářů a blogů z Aktuálně.cz. Poslední, z 6.3.2020. začínal takto:
Petr Kukal tweetuje pro Aktuálně.cz
“Co bys chtěl v sobotu k obědu?”
“Nevim. Třeba rizoto.”
“Rizoto ne. Něco jiného.”
“Proč rizoto ne?”
“Stydím se jít koupit rejži.”
😉 … i když předpokládám, že je spíše humorná historka, stát se to může.
A tak mě napadlo – měla bych se já stydět, kdybych si šla koupit rýži, protože mi doma došla a mám chuť na rizoto? Vždyť přece na tom není nic špatného mít chuť na rizoto a koupit si kilový nebo pětikilový pytel rýže … možná jen vlastní pocit, že “nechci být jako oni”, tedy jako ti, co si nakupují do zásoby.
Ale já si taky nakupuju do zásoby. Pravidelně. Bydlím ve vesnici, do nejbližšího krámu to mám cca 4km, takže si běžně nakupuju minimálně na 14 dní dopředu. Nakupování mě nebaví, takže nákup většinou spojím s něčím pozitivním, abych negativní zážitek z krámu nějak vyrovnala. Myslím si totiž, že pro zachování duševního zdraví potřebujeme mít v rovnováze povinnosti, zábavu a odpočinek. Mám to snad v krámě vysvětlovat každému na potkání, aby mě nepovažoval za někoho, kdo nejsem?
Kde je vlastně problém?
V tom, že nemáme všichni na všechno stejné názory? Ale to ani nejde, narodili jsme se různým rodičům, jsme různě staří, chodili jsme do různých škol, v různém časovém období, v různých lokalitách, ti starší z nás pracovali v různých odvětvích … jediné, co máme společné, dokonce se všemi lidmi na zeměkouli, jsou základní lidské potřeby, nejlépe je vyjadřuje Maslowova pyramida.
Základní fyziologické potřeby mé snad většina obyvatel vyspělých zemí uspokojené. Myslím, že i potřebu bezpečí a jistoty – poslední světová válka skončila před pětasedmdesáti lety, což je jeden lidský život. Měli bychom tedy být ve stadiu potřeby lásky, přijetí a spolupatřičnosti (viz definice na Wikipedii). To sice neznamená, že musíme být všichni kamarády na život a na smrt, to by ani nebylo normální, ale mohli bychom si v zájmu uspokojování těch vyšších potřeb ujasnit, co je naším společným cílem.
Možná je problém v tom, že pokud se s něčím setkáváme poprvé, nemáme se situací vlastní zkušenost a jednáme intuitivně. Až vzdálená – a někdy velmi vzdálená – budoucnost ukáže, jestli reakce našeho mozku na stres byla správná, ať už zvolil bojuj, uteč nebo zmrzni.
Doporučuju knihu Tři muži ve člunu, napsal ji Jerome K. Jerome v roce 1889 a stále se dá číst. Hned v první kapitole najdete kontext následujícího úryvku:
“Přečetl jsem si ten recept. Stálo v něm:
1 půlkilový biftek, k tomu
1 půllitr piva
pravidelně po 6 hodinách,
1 patnáctikilometrová procházka každé ráno,
1 postel přesně v 11 každý večer.
A neláduj si do hlavy věci, kterým nerozumíš.”